ROZHOVOR S JIŘÍM PAVLICOU, PRIMÁŠEM SOUBORU HRADIŠŤAN
Je ještě něco dalšího, co byste chtěl po svých předcích zdědit? Kdo z nich vám utkvěl v paměti a proč?
Těch vzpomínek by bylo hodně.
Tak alespoň nějaké střípky...
Tak třeba břestecká stařenka Josefa Slezáková, u níž jsem trávíval jako malý kluk prázdniny, nás vždycky něčím podarovala. A protože Břestek byla chudá dědina, často neměla čím, tak nám dala alespoň "šifličku" cukru. Dnes vím, že to byly ty největší z dárků v životě. Strýc Jan Pavlica, tatínkův téměř o 20 let starší bratr, byl skutečný solitér ve Starém Městě. Dělal 40 let kostelníka za všech režimů, za války schovával partyzány, za komunistů s ním nikdo nepohnul. Když byl jeho syn v těžkých padesátých letech jediný, kdo nebyl v pionýru, napsal tehdejší obávaný komunistický ředitel sáhodlouhý a výhružný dopis. Strýček Jan odepsal stručně a jasně: "Všecko nemosí mět, všady nemosí byt. Pavlica Jan." Tuto větu si často připomínám při nejrůznějších nabídkách dnešního konzumního světa. A stejným způsobem si připomínám mnohé moudrosti svých rodičů, tetičky Mařeny, strýčka Inoce a dalších.
Zajímal jste se někdy systematicky o to, čemu se věnovali vaši předkové?
Zajímal jsem se o své předky ze strany maminky i tatínka. Kdysi jsme začali sestavovat jakýsi rodostrom, ale od čtvrté generace už je to velmi obtížné, je to spíš detektivní práce v archivech, a na to nezbývá času. Ale určitě bych v tom chtěl někdy pokračovat.
A nalezl jste nějaké společné zájmy?
Ano. Díky tomu vím, že jisté hudební nadání pochází z maminčiny strany - stařeček Josef Slezák byl vyhlášeným kapelníkem v kraji pod Buchlovem, strýček Bohumil Slezák se z malé podhorské vísky vypracoval až k R. A. Dvorskému.
O svých předcích hovoříte s velkou něhou a láskou. Co pro vás vůbec rodina, rodinné vazby znamenají?
Mám a ctím několik konstant, které jsou neochvějné a neměnné. Mezi ně patří i rodina. Chráním si ji a v rámci možností si střežíme i své soukromí.
Dnes se hodně hovoří o tom, že se rodina nachází v krizi. Je tomu podle vás tak?
Pokud má někdo pocit, že "instituce" rodiny je v krizi, je to jeho problém a je mi ho líto. Ale ať to nepodsouvá jiným. Je to nakažlivá nemoc, která se uchytí při sebemenším oslabení organismu. Je logické a zákonité, že při dlouhodobém soužití vzniknou problémové situace, které jsou však od toho, aby se řešily a abychom se spíš zamysleli nad tím, k čemu nás má taková zkouška přivést.
A co děláte pro to, aby se vaše rodina neocitla v krizi?
Myslím, že žádný univerzální recept na šťastné manželství neexistuje. Každý si jej musí najít a vytvořit sám. Můžeme hovořit o lásce a úctě jednoho k druhému, o nikdy nekončícím rozvíjení vztahu, o tom, že se mají problémy rozmluvit, a ne nechávat doutnat apod. Ano, to vše je v naší moci. Ale nesmíme zapomenout na to, že nad tím vším musí být vyšší svorník, a tím je požehnání, a o to je třeba také usilovat.
Snažíte se předat něco z rodinného "pokladu" také svým potomkům?
Naše Anna-Magdalenka je ještě moc malá na to, aby jí člověk mohl předávat moudra. Snažíme se jí předávat lásku. Ke všemu a ke všem.
Nejsou v dnešním světě změn a prostorových přesunů pevné kořeny a rodinné vazby někdy spíš na obtíž?
Náš svět se díky médiím a komunikaci neustále zmenšuje, nivelizuje, unifikuje a také vykořeňuje. Na druhé straně na to člověk reaguje zcela přirozeně tím, že si touží své kořeny připomínat a ztotožnit se s nimi. Jistě ne náhodou se dnes světem valí vlna obliby etnické hudby. Já vidím budoucnost v "jednotě lidství a kráse růzností" - zůstaňme lidmi této planety, ctěme se a zachovejme si barevný svět svých specifik. A cesta k této symbióze? Skrze úctu, systematické vzdělávání a poznávání.
To všechno, o čem hovoříte, velice úzce souvisí s tradicí. Co pro vás tradice znamená?
Tradici chápu jako systém norem, prověřených několika generacemi, které se vyvíjely v dané skupině, etniku, národu. Ctím odkaz předků a v jeho poznání hledám často klíč k poznání jevů současných. Pochopitelně i v hudbě je mi tradice velkým inspiračním zdrojem, ať už jde o hudební rekonstrukci nebo východisko k vlastní tvorbě. V tradiční lidové písni můžeme najít otisk doby - faktografický, estetický i etický. Je v nich obsaženo vše - víra v Boha i v člověka. Nenajdeme zde destrukci, bezvýchodnost, cynismus, ale úctu k přírodě, k lidem i jejich dílu, citovost, lásku. I v těch nejvážnějších baladách je přítomna jakási katarze. Je v tom odvěká síla přežít.
Vy ovšem tradice na jedné straně ctíte, na straně druhé je ve svých projektech úspěšně "překračujete", a asi při tom nezřídka narážíte i na odpor tradičních posluchačů...
To bylo spíše v začátcích. Myslím, že dnes už mnozí pochopili, že jsem nikdy nic nechtěl bourat, ale naopak stavět mosty. Ctím tradice v jejich podstatě a překračuji je či spíše rozvíjím v jejich formálních znacích.
A co onen odpor? Nemrzí vás?
Kdysi jsem se každým nepochopením velmi trápil. Dnes vím, že pokud člověk poctivě vynaloží energii na věc či dílo, o jehož vyšším smyslu je přesvědčen, že jde o dobro, pak už se tím netrápí. Vlastně jen doufám a věřím, že to lidi osloví v pravou chvíli tím pravým způsobem a přinese jim to má oblíbená tři "p" - pohlazení, poznání, poselství.
Ke třem "p" bychom mohli přidat ještě jedno "t" - a sice toleranci. Ta s vašimi snahami do značné míry souvisí. Jak moc je pro vás tolerance důležitá? Je nám dána jaksi in natura, nebo se jí musíme naučit?
Toleranci chápu jako uvědomělé respektování zvláštností toho druhého. Někomu je dána více, jinému méně, ale všichni na sobě musíme tímto směrem pracovat. Je to proces vzdělávání, abychom se snažili vědomě hledat, co nás spojuje, a potlačovat, co nás rozděluje. Každé společenství si vytváří normy, a ty je třeba respektovat. Tolerance neznamená anarchii. Je to vědomé respektování lidské osobnosti, která ovšem nesmí omezovat (tím spíše vědomě) osobnost a důstojnost jiného.
Vezmeme-li - tradici, toleranci a taky rodinu, jak vidíte budoucnost člověka v souvislosti s těmito třemi veličinami?
Pamatuji si dobře na obrázek u rodičů, kde bylo napsáno: "Kde je víra, tam je láska, kde je láska, tam je mír." Možná bychom se dnes mohli poučit z této zdánlivě překonané tradice a napsat, kde je víra, tam je láska, kde je láska, tam je tolerance, úcta, empatie, ohleduplnost..., vlastně, tam je mír na duši, v rodině, na celém světě.
Jiří Pavlica (nar. 1954) muzikant a primáš souboru Hradišťan. Vystudoval několik škol, od střední ekonomické, přes konzervatoř, až po hudební vědu na filozofické fakultě v Olomouci a skladbu na brněnské JAMU. Primášem Hradišťanu se stal ve svých jednadvaceti letech. Prošel mnoha hudebními žánry, píše hudbu k filmům i divadelním představením. Koncertuje ve světě. Je ženatý a má dceru.
Psáno pro: Kalolický týdeník číslo 45/2002 s datem 10.11.2002 Renáta Holčáková
Je ještě něco dalšího, co byste chtěl po svých předcích zdědit? Kdo z nich vám utkvěl v paměti a proč?
Těch vzpomínek by bylo hodně.
Tak alespoň nějaké střípky...
Tak třeba břestecká stařenka Josefa Slezáková, u níž jsem trávíval jako malý kluk prázdniny, nás vždycky něčím podarovala. A protože Břestek byla chudá dědina, často neměla čím, tak nám dala alespoň "šifličku" cukru. Dnes vím, že to byly ty největší z dárků v životě. Strýc Jan Pavlica, tatínkův téměř o 20 let starší bratr, byl skutečný solitér ve Starém Městě. Dělal 40 let kostelníka za všech režimů, za války schovával partyzány, za komunistů s ním nikdo nepohnul. Když byl jeho syn v těžkých padesátých letech jediný, kdo nebyl v pionýru, napsal tehdejší obávaný komunistický ředitel sáhodlouhý a výhružný dopis. Strýček Jan odepsal stručně a jasně: "Všecko nemosí mět, všady nemosí byt. Pavlica Jan." Tuto větu si často připomínám při nejrůznějších nabídkách dnešního konzumního světa. A stejným způsobem si připomínám mnohé moudrosti svých rodičů, tetičky Mařeny, strýčka Inoce a dalších.
Zajímal jste se někdy systematicky o to, čemu se věnovali vaši předkové?
Zajímal jsem se o své předky ze strany maminky i tatínka. Kdysi jsme začali sestavovat jakýsi rodostrom, ale od čtvrté generace už je to velmi obtížné, je to spíš detektivní práce v archivech, a na to nezbývá času. Ale určitě bych v tom chtěl někdy pokračovat.
A nalezl jste nějaké společné zájmy?
Ano. Díky tomu vím, že jisté hudební nadání pochází z maminčiny strany - stařeček Josef Slezák byl vyhlášeným kapelníkem v kraji pod Buchlovem, strýček Bohumil Slezák se z malé podhorské vísky vypracoval až k R. A. Dvorskému.
O svých předcích hovoříte s velkou něhou a láskou. Co pro vás vůbec rodina, rodinné vazby znamenají?
Mám a ctím několik konstant, které jsou neochvějné a neměnné. Mezi ně patří i rodina. Chráním si ji a v rámci možností si střežíme i své soukromí.
Dnes se hodně hovoří o tom, že se rodina nachází v krizi. Je tomu podle vás tak?
Pokud má někdo pocit, že "instituce" rodiny je v krizi, je to jeho problém a je mi ho líto. Ale ať to nepodsouvá jiným. Je to nakažlivá nemoc, která se uchytí při sebemenším oslabení organismu. Je logické a zákonité, že při dlouhodobém soužití vzniknou problémové situace, které jsou však od toho, aby se řešily a abychom se spíš zamysleli nad tím, k čemu nás má taková zkouška přivést.
A co děláte pro to, aby se vaše rodina neocitla v krizi?
Myslím, že žádný univerzální recept na šťastné manželství neexistuje. Každý si jej musí najít a vytvořit sám. Můžeme hovořit o lásce a úctě jednoho k druhému, o nikdy nekončícím rozvíjení vztahu, o tom, že se mají problémy rozmluvit, a ne nechávat doutnat apod. Ano, to vše je v naší moci. Ale nesmíme zapomenout na to, že nad tím vším musí být vyšší svorník, a tím je požehnání, a o to je třeba také usilovat.
Snažíte se předat něco z rodinného "pokladu" také svým potomkům?
Naše Anna-Magdalenka je ještě moc malá na to, aby jí člověk mohl předávat moudra. Snažíme se jí předávat lásku. Ke všemu a ke všem.
Nejsou v dnešním světě změn a prostorových přesunů pevné kořeny a rodinné vazby někdy spíš na obtíž?
Náš svět se díky médiím a komunikaci neustále zmenšuje, nivelizuje, unifikuje a také vykořeňuje. Na druhé straně na to člověk reaguje zcela přirozeně tím, že si touží své kořeny připomínat a ztotožnit se s nimi. Jistě ne náhodou se dnes světem valí vlna obliby etnické hudby. Já vidím budoucnost v "jednotě lidství a kráse růzností" - zůstaňme lidmi této planety, ctěme se a zachovejme si barevný svět svých specifik. A cesta k této symbióze? Skrze úctu, systematické vzdělávání a poznávání.
To všechno, o čem hovoříte, velice úzce souvisí s tradicí. Co pro vás tradice znamená?
Tradici chápu jako systém norem, prověřených několika generacemi, které se vyvíjely v dané skupině, etniku, národu. Ctím odkaz předků a v jeho poznání hledám často klíč k poznání jevů současných. Pochopitelně i v hudbě je mi tradice velkým inspiračním zdrojem, ať už jde o hudební rekonstrukci nebo východisko k vlastní tvorbě. V tradiční lidové písni můžeme najít otisk doby - faktografický, estetický i etický. Je v nich obsaženo vše - víra v Boha i v člověka. Nenajdeme zde destrukci, bezvýchodnost, cynismus, ale úctu k přírodě, k lidem i jejich dílu, citovost, lásku. I v těch nejvážnějších baladách je přítomna jakási katarze. Je v tom odvěká síla přežít.
Vy ovšem tradice na jedné straně ctíte, na straně druhé je ve svých projektech úspěšně "překračujete", a asi při tom nezřídka narážíte i na odpor tradičních posluchačů...
To bylo spíše v začátcích. Myslím, že dnes už mnozí pochopili, že jsem nikdy nic nechtěl bourat, ale naopak stavět mosty. Ctím tradice v jejich podstatě a překračuji je či spíše rozvíjím v jejich formálních znacích.
A co onen odpor? Nemrzí vás?
Kdysi jsem se každým nepochopením velmi trápil. Dnes vím, že pokud člověk poctivě vynaloží energii na věc či dílo, o jehož vyšším smyslu je přesvědčen, že jde o dobro, pak už se tím netrápí. Vlastně jen doufám a věřím, že to lidi osloví v pravou chvíli tím pravým způsobem a přinese jim to má oblíbená tři "p" - pohlazení, poznání, poselství.
Ke třem "p" bychom mohli přidat ještě jedno "t" - a sice toleranci. Ta s vašimi snahami do značné míry souvisí. Jak moc je pro vás tolerance důležitá? Je nám dána jaksi in natura, nebo se jí musíme naučit?
Toleranci chápu jako uvědomělé respektování zvláštností toho druhého. Někomu je dána více, jinému méně, ale všichni na sobě musíme tímto směrem pracovat. Je to proces vzdělávání, abychom se snažili vědomě hledat, co nás spojuje, a potlačovat, co nás rozděluje. Každé společenství si vytváří normy, a ty je třeba respektovat. Tolerance neznamená anarchii. Je to vědomé respektování lidské osobnosti, která ovšem nesmí omezovat (tím spíše vědomě) osobnost a důstojnost jiného.
Vezmeme-li - tradici, toleranci a taky rodinu, jak vidíte budoucnost člověka v souvislosti s těmito třemi veličinami?
Pamatuji si dobře na obrázek u rodičů, kde bylo napsáno: "Kde je víra, tam je láska, kde je láska, tam je mír." Možná bychom se dnes mohli poučit z této zdánlivě překonané tradice a napsat, kde je víra, tam je láska, kde je láska, tam je tolerance, úcta, empatie, ohleduplnost..., vlastně, tam je mír na duši, v rodině, na celém světě.
Jiří Pavlica (nar. 1954) muzikant a primáš souboru Hradišťan. Vystudoval několik škol, od střední ekonomické, přes konzervatoř, až po hudební vědu na filozofické fakultě v Olomouci a skladbu na brněnské JAMU. Primášem Hradišťanu se stal ve svých jednadvaceti letech. Prošel mnoha hudebními žánry, píše hudbu k filmům i divadelním představením. Koncertuje ve světě. Je ženatý a má dceru.
Psáno pro: Kalolický týdeník číslo 45/2002 s datem 10.11.2002 Renáta Holčáková
