Rozhovor s Alicí Holubovou a Davidem Burdou.
Jak vnímáte Chvění jako muzikant a manažer cimbálové muziky?
DB: Jako muzikant vítám především možnost opět si zahrát ve velkém hudebním seskupení, které se v tomto případě skládá z asi 60 muzikantů. V Hradišťanu jsme zvyklí improvizovat a operativně měnit program dle situace. V tomto projektu je ale téměř vše jasně dáno a musí se hrát přesně podle toho, jak ukáže dirigent.
Jako manažer vidím v projektu pokračování linie, kterou Jiří Pavlica a Hradišťan vedou již léta. Je to pokus o dialog mezi zdánlivě nespojitelným. Věřím také, že suita dialogů Chvění může rozšířit hudební obzory posluchačů v podobě doposud nepoznaných hudebních oblastí.
Právě na něm se objevuje brněnská Filharmonie, bubenická kapela Jumping Drums nebo altajská skupina Altai Kai, známá svým „šamanském“ hrdelním zpěvem. Proč právě tato sešlost?
To je asi otázka spíš na autora. Nicméně mottem Chvění je dialog a myslím si, že vhodným základem k vedení dialogu je právě rozmanitost. Tak proč nevybrat třeba tyto skupiny?
V čem byla práce na tomto albu pro vás jiná než na předešlých projektech?
DB: Po muzikantské stránce jsme museli nazkoušet zcela nový materiál, který byl velmi různorodý. Seznámili jsme se s novými styly, překonali textové zvláštnosti staroslověnštiny a staročeštiny. Museli jsme „srůst“ s dalšími účinkujícími a společně vytvořit jeden celek. To by nešlo bez vstřícného přístupu všech zúčastněných, řady kompromisů a ústupků od zažitých postupů a zvyků. Nové pro nás byly i časté pauzy, které neodmyslitelně patří ke zkouškám orchestrů.
V otázce manažerské byl hlavní rozdíl především v množství účinkujících a s tím související podstatně náročnější komunikaci, organizaci a podobně. Dá se říct, že nové bylo i vlastní pořízení a zpracování hudebního záznamu, se kterým nám pomáhalo Tón studio Jaromíra Rajchmana v Dolních Bojanovicích.
AH: Ještě nikdy jsem nebyla součástí tak velkého hudebního uskupení, v tom pro mne bylo Chvění novým zážitkem a zkušeností.
Chvění je dle slov z knihy/bukletu „tajemný a neuchopitelný jev“. Naopak hudba Hradišťanu je v mnoha ohledech přístupná a podmanivá. Jak byste v tomto kontextu charakterizovali samotné album?
DB: Myslím, že suita Chvění spojuje toto všechno dohromady. Nezapře se rukopis Jiřího Pavlici, obzvlášť jeho melodičnost a nenásilná schopnost propojování různých světů. Nechybí sametový alt Alice Holubové ani mužské sbory Hradišťanu. Vše umocňuje široký zvuk symfonického orchestru, doplněný řadou bicích nástrojů, altajský hrdelní zpěv a ucelená forma díla. Myslím si, že si každý posluchač může najít na CD „svou“ oblíbenou část, ale nejsilnější chvění zažije, pokud si dílo pustí v celku, bez přerušení, od Preludia až po Postludium.
AH: Album Chvění, to je hudba se silným emocionálním a duchovním nábojem a taková hudba vyvolává chvění v duši posluchače. Neustálé posuny ve výrazových prostředcích (tomu odpovídá přítomnost čtyř hudebních těles) i v šíři námětů v hudbě Jiřího Pavlici i Hradišťanu rozechvívají nitro každého posluchače. Hudba tohoto alba svým poselstvím ale nakonec přináší uklidnění a rovnováhu.
Na albu se také objevují starší a zároveň velmi známé písně Hradišťanu. Jak moc se původní tvorba prolíná s tou novější?
DB: Pokud dobře počítám, na albu jsou dvě skladby, které nevznikly prvotně pro suitu Chvění – Kamínek na dlani a Haleluja. Ale i tyto skladby Jiří Pavlica upravil pro Chvění tak, aby také v nich mohl být veden onen dialog. Z každého nového projektu se postupem času vykrystalizuje několik písní, které zůstanou v dlouhodobém repertoáru. Proto od nás můžete na vystoupeních slýchávat třeba písně a melodie, které hrával s Hradišťanem před 40 lety již Jaroslav Staněk. Díky dlouholeté historii Hradišťanu a množství projektů je současný repertoár opravdu bohatý a zahrnuje také několik písní z projektu Chvění. Museli jsme je samozřejmě upravit z 60členného seskupení pro 7členný Hradišťan.
AH: Projekt Chvění vychází a zároveň svým hudebním záběrem překračuje všechna dosavadní CD Hradištanu a J. Pavlici. Dřívější spoluprací s japonským hudebníkem Yas-kazem či africkým multiinstrumentalistou Dizu Plaatjiesem si J. Pavlica i všichni členové muziky ověřili jakousi „etnickou rovinu“ možné spolupráce s hudebníky odjinud ze světa. Jiné album O slunovratu je pro mne dodnes jedinečné svojí citovostí, poetikou i pohledem na lidský život a jeho zákonitosti. K tomu všemu se ještě přidává zájem o hudbu která tady existovala dávno před námi a důraz na obsah písní a jejich sdělení, což je tak typické pro Hradišťan pod uměleckým vedením J. Pavlici.
A když tohle všechno prověřené lety, publikem, hudebními kritiky, svým tvůrcem i muzikanty samotnými obsáhnete v jednom projektu, vzniká Chvění. Myslím, že Jiří Pavlica chtěl svoje dřívější hudební hledaní a nalézání zasadit do nových, daleko širších souvislosti. Tomu odpovídá i tahle zajímavé hudební uskupení-hrdelní zpěváci, bubeníci, filharmonie i domovský Hradišťan.
Podtitul desky zní „suita dialogů“. Co pro vás samotné hudba znamená? Čím opravdu je? Nástrojem komunikace, zábavou, zdrojem inspirací…?
DB: Pro mě je hudba především celoživotním průvodcem. Raději ale hraji, než poslouchám. Jsem šťastný, že mohu v životě dělat to, co mě baví, a zároveň i uživí.
AH: S odstupem času mohu říci, že hudba je pro mne jakousi červenou nití života, provází mne odmalička, je součástí mého já. Na druhou stranu, už léta bojuji s tím, že se kvůli muzice dostatečně nevěnuji oborům, které jsem vystudovala. Ale takhle to má asi spousta lidí.
A hudba, stejně jako třeba literatura, je jakýmsi odrazem duše národa. Z cest si vždycky vozím spoustu muziky, a tak si dotvářím mozaiku pocitů, poznatků a dojmů o dané zemi a lidech. Díky hudbě jsem poznala spoustu zajímavých lidí a míst jinak než běžný turista. Díky hudbě je můj život pestřejší. Hudba je pro mne samozřejmě vším tím, co už jste ve své otázce zmínil. Je to láska na celý život.
U tohoto tématu bych se ještě na okamžik pozastavil z jiného úhlu. Jaké byly vaše muzikantské začátky?
DB: Nic neobvyklého. Muzikální rodinné zázemí. Babička zpívala snad pořád, po ní to zdědila maminka a já asi pokračuji v této linii. Od první třídy hudebka, zobcová flétna, pak klarinet, klavír, konzervatoř, JAMU a nyní Hradišťan.
AH: No to už je opravdu dávno. V pěti letech mě babička přivedla do dětského folklorního souboru Hradišťanek, asi v jedenácti jsem si poprvé zazpívala s Hradišťanem a na střední škole to bylo častěji a častěji. Chodila jsem do LŠU na flétnu, do dětského pěveckého sboru, na gymnáziu do folklorního souboru i pěveckého sboru, zpívala jsem ve folkové kapele Na dvorku i v „experimentální“ skupině Jury Pavlici Salvia. Byla jsem pravidelným návštěvníkem koncertu v klubu UHACKO, kde hráli Lauru a její tygři, Ackermanna s Kratochvílem nebo Jarka Nohavicu s Dášou Voňkovou. Takže docela pestré a prozpívané období.
Přitahovala vás vždy jen lidová hudba nebo jste chtěli překročit pomyslné hranice žánrů a „dělat hudbu jinak“?
DB: Vzpomínám na slova dlouholetého houslisty Hradišťanu Luboše Svatoše, který říkal: „Já nejsu žádný folklorista, já folklór enom hraju…“ Myslím, že to zčásti vystihuje i můj postoj. Mám rád hudbu jako takovou. Vedle toho, že jsem hrál odmalička v cimbálové muzice, měl jsem díky školám možnost nebo spíš povinnost hrát hudbu klasickou, současnou, ale i moderní, populární, dechovku, jazz, swing… Zkrátka, bylo toho hodně. Měl jsem to štěstí, že většinu mých spoluhráčů hudba rovněž bavila. Dávali jsme do hraní vždy kus sebe a pak jsme mohli mít z interpretace radost. AH: Vždycky mě zajímala hlavně dobrá muzika, a to všeho druhu. A to věčné „hradišťanské“ hledání v hudbě i tanci – to mě bavilo už jako hodně malou holku. A baví dodnes.
O současné hudbě se dá říci, že je mnohovrstevná, putující po různých žánrech a směrech. Co vás nejvíce v poslední době z těchto vod oslovuje?
DB: Často poslouchám na cestách rádio. Ne ani tak kvůli písničkám, ale proto, že se občas i něco dozvím. Někdy mi brnkne do ucha nějaká melodie. To pak rychle zesílím zvuk a někdy se i pídím po tom, kdo že to vlastně zpívá. Mám rád písně M. Ebena, V. Redla, L. Cohena, ale ze všeho nejvíc si libuji v písničkách slovenského hudebního skladatele Jána Melkoviče, který po dlouhá léta psal písničky na tělo hercům Radošinského naivného divadla v Bratislavě.
AH: Mám ráda jak hudbu poměrně žánrově vyhraněnou, tak i nejrůznější žánrové přesahy. Nejde jen o hudební žánr, hlavně mě určité hudební dílo musí vnitřně oslovit. Někdy jde o sílu prožitku, kterou autor hudby či interpret předává publiku, jindy více o myšlenku či obsah hudebního díla. Občas člověka doslova uhrane dokonalost hudebního provedení, jindy vás mrazí v zádech při poslechu syrového a zdaleka ne dokonalého zpěvu či hry bardů, hudby lidové, bluesové či rockové. A všechny zmiňované aspekty se v hudbě mísí a našim uším buď lahodí nebo ne.
Velmi zajímavé hudební zážitky jsem si přivezla z letní cesty po USA, konkrétně po Coloradu a Utahu, zemi Indiánů a kovbojů. Objevila jsem tam pro sebe pár amerických písničkářek a Bruce Hayese, amerického Vlastu Redla. Představte si brilantního muzikanta s dojemným hlasem, silnými písněmi, a na druhou stranu neskutečného baviče publika. A to vše zvládal na pódiu úplně sám. Jinak world music je podle mého názoru inspiraci na dlouhá léta.
Bude možné projekt Chvění zažít živě?
Chvění – Suita dialogů má jednu podstatnou výhodu, o které jsem ještě nemluvil. I když je základní programová linie jasně stanovena, je možné přizpůsobovat jednotlivé dialogy podle konkrétních požadavků a možností pořadatelů. Etnický dialog lze např. doplnit umělci, kteří mají vztah k danému místu a podobně. Proto je každé živé provedení svým způsobem nová premiéra. V březnu 2008 plánujeme provedení v Plzni, v květnu pak v Hradci Králové, Skutči, Olomouci a Karviné. Konkrétní data i podrobnosti se včas objeví na webu Hradišťanu.
... nu a snad na rozloučenou. Je možné už nyní říci, co Hradišťan a Jiří Pavlica připravuje nejen pro své příznivce v blízké budoucnosti?
Kromě velkého množství veřejných vystoupení plánujeme letos natočit nový vánoční pořad, který by měl být vysílán v ČT na Štědrý den. Začátkem roku 2008 bychom měli nahrát další CD s písněmi pro děti, možná vznikne i nový TV hudební seriál, ale to už předbíhám opravdu hodně. Stačí si jen zapamatovat, že vše podstatné se dozvíte na našich webových stránkách.
Autor: Petr W. Vaněk, 13. listopadu 2007, Metropolis
Jak vnímáte Chvění jako muzikant a manažer cimbálové muziky?
DB: Jako muzikant vítám především možnost opět si zahrát ve velkém hudebním seskupení, které se v tomto případě skládá z asi 60 muzikantů. V Hradišťanu jsme zvyklí improvizovat a operativně měnit program dle situace. V tomto projektu je ale téměř vše jasně dáno a musí se hrát přesně podle toho, jak ukáže dirigent.
Jako manažer vidím v projektu pokračování linie, kterou Jiří Pavlica a Hradišťan vedou již léta. Je to pokus o dialog mezi zdánlivě nespojitelným. Věřím také, že suita dialogů Chvění může rozšířit hudební obzory posluchačů v podobě doposud nepoznaných hudebních oblastí.
Právě na něm se objevuje brněnská Filharmonie, bubenická kapela Jumping Drums nebo altajská skupina Altai Kai, známá svým „šamanském“ hrdelním zpěvem. Proč právě tato sešlost?
To je asi otázka spíš na autora. Nicméně mottem Chvění je dialog a myslím si, že vhodným základem k vedení dialogu je právě rozmanitost. Tak proč nevybrat třeba tyto skupiny?
V čem byla práce na tomto albu pro vás jiná než na předešlých projektech?
DB: Po muzikantské stránce jsme museli nazkoušet zcela nový materiál, který byl velmi různorodý. Seznámili jsme se s novými styly, překonali textové zvláštnosti staroslověnštiny a staročeštiny. Museli jsme „srůst“ s dalšími účinkujícími a společně vytvořit jeden celek. To by nešlo bez vstřícného přístupu všech zúčastněných, řady kompromisů a ústupků od zažitých postupů a zvyků. Nové pro nás byly i časté pauzy, které neodmyslitelně patří ke zkouškám orchestrů.
V otázce manažerské byl hlavní rozdíl především v množství účinkujících a s tím související podstatně náročnější komunikaci, organizaci a podobně. Dá se říct, že nové bylo i vlastní pořízení a zpracování hudebního záznamu, se kterým nám pomáhalo Tón studio Jaromíra Rajchmana v Dolních Bojanovicích.
AH: Ještě nikdy jsem nebyla součástí tak velkého hudebního uskupení, v tom pro mne bylo Chvění novým zážitkem a zkušeností.
Chvění je dle slov z knihy/bukletu „tajemný a neuchopitelný jev“. Naopak hudba Hradišťanu je v mnoha ohledech přístupná a podmanivá. Jak byste v tomto kontextu charakterizovali samotné album?
DB: Myslím, že suita Chvění spojuje toto všechno dohromady. Nezapře se rukopis Jiřího Pavlici, obzvlášť jeho melodičnost a nenásilná schopnost propojování různých světů. Nechybí sametový alt Alice Holubové ani mužské sbory Hradišťanu. Vše umocňuje široký zvuk symfonického orchestru, doplněný řadou bicích nástrojů, altajský hrdelní zpěv a ucelená forma díla. Myslím si, že si každý posluchač může najít na CD „svou“ oblíbenou část, ale nejsilnější chvění zažije, pokud si dílo pustí v celku, bez přerušení, od Preludia až po Postludium.
AH: Album Chvění, to je hudba se silným emocionálním a duchovním nábojem a taková hudba vyvolává chvění v duši posluchače. Neustálé posuny ve výrazových prostředcích (tomu odpovídá přítomnost čtyř hudebních těles) i v šíři námětů v hudbě Jiřího Pavlici i Hradišťanu rozechvívají nitro každého posluchače. Hudba tohoto alba svým poselstvím ale nakonec přináší uklidnění a rovnováhu.
Na albu se také objevují starší a zároveň velmi známé písně Hradišťanu. Jak moc se původní tvorba prolíná s tou novější?
DB: Pokud dobře počítám, na albu jsou dvě skladby, které nevznikly prvotně pro suitu Chvění – Kamínek na dlani a Haleluja. Ale i tyto skladby Jiří Pavlica upravil pro Chvění tak, aby také v nich mohl být veden onen dialog. Z každého nového projektu se postupem času vykrystalizuje několik písní, které zůstanou v dlouhodobém repertoáru. Proto od nás můžete na vystoupeních slýchávat třeba písně a melodie, které hrával s Hradišťanem před 40 lety již Jaroslav Staněk. Díky dlouholeté historii Hradišťanu a množství projektů je současný repertoár opravdu bohatý a zahrnuje také několik písní z projektu Chvění. Museli jsme je samozřejmě upravit z 60členného seskupení pro 7členný Hradišťan.
AH: Projekt Chvění vychází a zároveň svým hudebním záběrem překračuje všechna dosavadní CD Hradištanu a J. Pavlici. Dřívější spoluprací s japonským hudebníkem Yas-kazem či africkým multiinstrumentalistou Dizu Plaatjiesem si J. Pavlica i všichni členové muziky ověřili jakousi „etnickou rovinu“ možné spolupráce s hudebníky odjinud ze světa. Jiné album O slunovratu je pro mne dodnes jedinečné svojí citovostí, poetikou i pohledem na lidský život a jeho zákonitosti. K tomu všemu se ještě přidává zájem o hudbu která tady existovala dávno před námi a důraz na obsah písní a jejich sdělení, což je tak typické pro Hradišťan pod uměleckým vedením J. Pavlici.
A když tohle všechno prověřené lety, publikem, hudebními kritiky, svým tvůrcem i muzikanty samotnými obsáhnete v jednom projektu, vzniká Chvění. Myslím, že Jiří Pavlica chtěl svoje dřívější hudební hledaní a nalézání zasadit do nových, daleko širších souvislosti. Tomu odpovídá i tahle zajímavé hudební uskupení-hrdelní zpěváci, bubeníci, filharmonie i domovský Hradišťan.
Podtitul desky zní „suita dialogů“. Co pro vás samotné hudba znamená? Čím opravdu je? Nástrojem komunikace, zábavou, zdrojem inspirací…?
DB: Pro mě je hudba především celoživotním průvodcem. Raději ale hraji, než poslouchám. Jsem šťastný, že mohu v životě dělat to, co mě baví, a zároveň i uživí.
AH: S odstupem času mohu říci, že hudba je pro mne jakousi červenou nití života, provází mne odmalička, je součástí mého já. Na druhou stranu, už léta bojuji s tím, že se kvůli muzice dostatečně nevěnuji oborům, které jsem vystudovala. Ale takhle to má asi spousta lidí.
A hudba, stejně jako třeba literatura, je jakýmsi odrazem duše národa. Z cest si vždycky vozím spoustu muziky, a tak si dotvářím mozaiku pocitů, poznatků a dojmů o dané zemi a lidech. Díky hudbě jsem poznala spoustu zajímavých lidí a míst jinak než běžný turista. Díky hudbě je můj život pestřejší. Hudba je pro mne samozřejmě vším tím, co už jste ve své otázce zmínil. Je to láska na celý život.
U tohoto tématu bych se ještě na okamžik pozastavil z jiného úhlu. Jaké byly vaše muzikantské začátky?
DB: Nic neobvyklého. Muzikální rodinné zázemí. Babička zpívala snad pořád, po ní to zdědila maminka a já asi pokračuji v této linii. Od první třídy hudebka, zobcová flétna, pak klarinet, klavír, konzervatoř, JAMU a nyní Hradišťan.
AH: No to už je opravdu dávno. V pěti letech mě babička přivedla do dětského folklorního souboru Hradišťanek, asi v jedenácti jsem si poprvé zazpívala s Hradišťanem a na střední škole to bylo častěji a častěji. Chodila jsem do LŠU na flétnu, do dětského pěveckého sboru, na gymnáziu do folklorního souboru i pěveckého sboru, zpívala jsem ve folkové kapele Na dvorku i v „experimentální“ skupině Jury Pavlici Salvia. Byla jsem pravidelným návštěvníkem koncertu v klubu UHACKO, kde hráli Lauru a její tygři, Ackermanna s Kratochvílem nebo Jarka Nohavicu s Dášou Voňkovou. Takže docela pestré a prozpívané období.
Přitahovala vás vždy jen lidová hudba nebo jste chtěli překročit pomyslné hranice žánrů a „dělat hudbu jinak“?
DB: Vzpomínám na slova dlouholetého houslisty Hradišťanu Luboše Svatoše, který říkal: „Já nejsu žádný folklorista, já folklór enom hraju…“ Myslím, že to zčásti vystihuje i můj postoj. Mám rád hudbu jako takovou. Vedle toho, že jsem hrál odmalička v cimbálové muzice, měl jsem díky školám možnost nebo spíš povinnost hrát hudbu klasickou, současnou, ale i moderní, populární, dechovku, jazz, swing… Zkrátka, bylo toho hodně. Měl jsem to štěstí, že většinu mých spoluhráčů hudba rovněž bavila. Dávali jsme do hraní vždy kus sebe a pak jsme mohli mít z interpretace radost. AH: Vždycky mě zajímala hlavně dobrá muzika, a to všeho druhu. A to věčné „hradišťanské“ hledání v hudbě i tanci – to mě bavilo už jako hodně malou holku. A baví dodnes.
O současné hudbě se dá říci, že je mnohovrstevná, putující po různých žánrech a směrech. Co vás nejvíce v poslední době z těchto vod oslovuje?
DB: Často poslouchám na cestách rádio. Ne ani tak kvůli písničkám, ale proto, že se občas i něco dozvím. Někdy mi brnkne do ucha nějaká melodie. To pak rychle zesílím zvuk a někdy se i pídím po tom, kdo že to vlastně zpívá. Mám rád písně M. Ebena, V. Redla, L. Cohena, ale ze všeho nejvíc si libuji v písničkách slovenského hudebního skladatele Jána Melkoviče, který po dlouhá léta psal písničky na tělo hercům Radošinského naivného divadla v Bratislavě.
AH: Mám ráda jak hudbu poměrně žánrově vyhraněnou, tak i nejrůznější žánrové přesahy. Nejde jen o hudební žánr, hlavně mě určité hudební dílo musí vnitřně oslovit. Někdy jde o sílu prožitku, kterou autor hudby či interpret předává publiku, jindy více o myšlenku či obsah hudebního díla. Občas člověka doslova uhrane dokonalost hudebního provedení, jindy vás mrazí v zádech při poslechu syrového a zdaleka ne dokonalého zpěvu či hry bardů, hudby lidové, bluesové či rockové. A všechny zmiňované aspekty se v hudbě mísí a našim uším buď lahodí nebo ne.
Velmi zajímavé hudební zážitky jsem si přivezla z letní cesty po USA, konkrétně po Coloradu a Utahu, zemi Indiánů a kovbojů. Objevila jsem tam pro sebe pár amerických písničkářek a Bruce Hayese, amerického Vlastu Redla. Představte si brilantního muzikanta s dojemným hlasem, silnými písněmi, a na druhou stranu neskutečného baviče publika. A to vše zvládal na pódiu úplně sám. Jinak world music je podle mého názoru inspiraci na dlouhá léta.
Bude možné projekt Chvění zažít živě?
Chvění – Suita dialogů má jednu podstatnou výhodu, o které jsem ještě nemluvil. I když je základní programová linie jasně stanovena, je možné přizpůsobovat jednotlivé dialogy podle konkrétních požadavků a možností pořadatelů. Etnický dialog lze např. doplnit umělci, kteří mají vztah k danému místu a podobně. Proto je každé živé provedení svým způsobem nová premiéra. V březnu 2008 plánujeme provedení v Plzni, v květnu pak v Hradci Králové, Skutči, Olomouci a Karviné. Konkrétní data i podrobnosti se včas objeví na webu Hradišťanu.
... nu a snad na rozloučenou. Je možné už nyní říci, co Hradišťan a Jiří Pavlica připravuje nejen pro své příznivce v blízké budoucnosti?
Kromě velkého množství veřejných vystoupení plánujeme letos natočit nový vánoční pořad, který by měl být vysílán v ČT na Štědrý den. Začátkem roku 2008 bychom měli nahrát další CD s písněmi pro děti, možná vznikne i nový TV hudební seriál, ale to už předbíhám opravdu hodně. Stačí si jen zapamatovat, že vše podstatné se dozvíte na našich webových stránkách.
Autor: Petr W. Vaněk, 13. listopadu 2007, Metropolis
