Povinností člověka je na sobě pracovat do posledního dechu života

Jiří Pavlica stojí od roku 1978 v čele hudebního souboru Hradišťan. Původně folklórní kapela se proměnila v seskupení, které je schopné obsáhnout rozpětí od lidové hudby po soudobé projekty. J. Pavlica vydává vlastní autorské projekty, je autorem divadelní a filmové hudby, pravidelně koncertuje. Je držitelem řady ocenění odborníků, obdržel také zlaté desky za nejprodávanější alba (Ozvěny duše, O slunovratu, Mys Dobré naděje). Věnuje se rovněž volné soudobé tvorbě.

V letošním roce vyšlo DVD, které se vrací k vašemu projektu O slunovratu.

První podoba Slunovratu byla hudebně-taneční. S choreografkou Ladislavou Košíkovou jsme vytvořili pořad, kterému jsme dali název „O slunovratu“. Nejdříve vznikaly písničky na verše Jana Skácela a lidovou poezii, nicméně od začátku jsme s choreografkou počítali s taneční složkou. Premiéra se odehrála v roce 1998, a teprve o rok později jsme nosné písničky projektu natočili na CD. Nahrávku jsem doplnil ještě o další zhudebněné básně Jana Skácela, které původně ve Slunovratu nebyly, a na druhé straně jsem z původního tanečního pořadu řadu věcí na CD nezařadil, protože šlo podle mého soudu jenom o doprovodnou hudbu k tanci. Bylo logické, že dřív nebo později musí dojít k zaznamenání hudebně-taneční podoby Slunovratu. Ta chvíle nastala, když nám vydavatelství Indies při příležitosti předání platinové desky za CD Slunovrat nabídlo spolupráci na realizaci DVD. Rádi jsme to přijali. Záznam na DVD je z léta tohoto roku, jde o vystoupení v rámci Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Nahrávka je doplněna o fotogalerii, diskografii a miniprofily autorů.

Ve Slunovratu i v jiných projektech jste zhudebnil verše Jana Skácela. Čím je vám jeho poezie blízká?

Zhudebnil jsem i verše jiných básníků, ale Jan Skácel je mi jeden z nejbližších. Jeho verše jsou moudré a čím víc člověk zraje, tím víc má rád poezii všeobjímající, zastřešující, takovou, která má v sobě jakýsi svorník všeho lidského konání. To vše v básních Jana Skácela najdete. Druhým důvodem je to, že z pohledu muzikanta mají jeho básně v sobě obrazy a já mám obrazy rád i v hudbě. U každé písně mám obrazovou představu, říkávám, že písničky „vidím“. Proto ve sbírkách Jana Skácela vždycky najdu to, co zrovna potřebuji, jeho verše mne hned osloví.

Setkáváme se v době adventní – jaký je program vašich letošních adventních koncertů?

Koncerty se inzerují různě - jako adventní, předvánoční, mikulášské. Dřív si diváci a posluchači představovali, že bude mikulášská nadílka, pár koled, zazpíváme si, popijeme vínka a to je vše. Když jsme s adventními koncerty začali, snažil jsem se lidem vysvětlit, že advent je něco trochu jiného - že by to měl být čas ztišení, klidu a přemítání o věcech mezi nebem a zemí. Dnes po letech už to není problém, zpíváme vážné, často duchovní písně, i když se nejedná o koncerty v kostelech, ale v divadlech nebo kulturních domech. Vedle toho hrajeme i jiné písně a čím víc se blíží Vánoce, zařazujeme i více písní vánočních.

Jak vás ovlivňuje prostředí, ve kterém vystupujete?

Jsem na prostory, ve kterých hrajeme, dost citlivý. Ale zároveň vím, že jsme muzika, která je velmi flexibilní. Stává se, že přímo v průběhu koncertu trochu měním program. Kapela už je natolik zvyklá, že je schopna tyto změny akceptovat. Když dávám muzikantům před koncertem program, s oblibou říkám: „Může se stát, že dojde myšlenka a může být všechno jinak.“ Když se to stane, pak v historickém prostředí změním program a akcentuji třeba tu část našeho repertoáru, kdy se vydáváme na nejrůznější historické výlety. Když hrajeme v kostele, zdůrazňujeme zase písně, které v sobě mají duchovní obsah. A nemusí to být písně nábožné, je řada textů, ve kterých se ani nemusí objevit slovo Bůh, a přesto jsou to duchovní písně. V těchto případech je jedno, jestli jde o mé písně, nebo písně staletími prověřené, či lidové písně. Hrajeme rádi v nejrůznějších prostorách, ale přesto jsou některé sály odstrašující. Řekl jsem si, že na takových místech už nikdy hrát nebudeme, a také jsme to dodrželi. Jedním z takových sálů je například brněnský „Bílý dům“. Jedná se o budovu, ve které původně sídlil městský výbor KSČ, sál v ní je z akustického hlediska zatlumený, tupý, a snad i ze zdí a všudypřítomné šedi na vás dýchá něco, co vám požírá energii.

Naše povídání o Vánocích mi připomnělo ještě jedno vaše CD. Jde o nahrávku nazvanou Pokoj vám, realizovanou společně s Komorním orchestrem Leoše Janáčka, která zasahuje i do oblasti vážné hudby.

Od doby, kdy vznikla tato nahrávka, jsem své „namlouvání“ s oblastí vážné hudby daleko víc prohloubil a rozvedl v podobě svých skladeb, jako je Missa brevis pastoralis pro sólové hlasy, sbor a orchestr, anebo čerstvě dokončené Oratorium smíru pro sólisty, velký sbor a orchestr. Spolupráce s Komorním orchestrem Leoše Janáčka se dá nazvat fúzí, ale o prolínání žánrů mi šlo až v druhém plánu. Prvním plánem byla tematika adventu a Vánoc, čili písně adventní, vánoční, pastýřské, k jesličkám, a to vše bylo proloženo úryvky z evangelia. Šlo o první svobodné Vánoce a poprvé jsme mohli zpívat „Maria Panna chová děťátko“, nikoliv „Matička milá chová děťátko“, aby píseň vůbec mohla zaznít. Repertoár jsem měl připravený už dlouho a moc rád vzpomínám na spolupráci s tímto ostravským komorním orchestrem a jeho uměleckým vedoucím Zdeňkem Dejmkem. Chtěl jsem také, aby to byly „Vánoce v zámku i podzámčí“. Komorní orchestr symbolizoval zámek, čili tu ušlechtilou podobu Vánoc, a Hradišťan podzámčí, tedy lidovou podobu Vánoc.

Máte v plánu se ještě někdy v budoucnu k tomuto tématu vrátit?

To je složitější, protože už mám za sebou asi čtyři vánoční CD a poznal jsem, že to téma není nevyčerpatelné. Dospěl jsem do stadia, kdy jsem zjistil, že žádnou novou koledu mi nikdo nezazpívá, ani nenajdu žádnou další ve sbírkách lidových písní. Jde jen o varianty něčeho, co už jsem na podobné téma slyšel, nebo sám upravoval. Samozřejmě mě to vedlo k tomu, že už na desce Pokoj vám jsou dvě mé písničky. (I když jsem je nepodepsal.) Pokud se k tomuto tématu někdy vrátím, zřejmě by šlo o autorský projekt, ať už s lidovými texty, nebo s texty básníků.

Zmínil jste se o svých skladbách a autorských projektech. Připomeňme, že jste se v 90. letech rozhodl absolutorium konzervatoře a hudební vědy doplnit ještě o studium skladby.

K tomu mě vedla odvěká touha se v této oblasti vzdělávat. Paralelně u mě běžely dvě hudební linie - jedna se týká studia, které jsem absolvoval. Tedy od ZUŠ (za mě LŠU), přes hudební vědu a paralelně s ní konzervatoř, přes několik let zaměstnání v rozhlase – to byla spíše hudební škola života, protože mě vždy zajímaly záležitosti ve studiu, režie, zvuk – jsem dospěl k názoru, že chci-li se dál vyjadřovat hudebním jazykem, nemohu ustrnout a musím se dál vzdělávat. A když byla možnost na JAMU v Brně skladbu studovat, vše jsem tomu podřídil a byl jsem vděčný za každou hodinu, kterou jsem tam mohl strávit. Povinností člověka je na sobě pracovat do posledního dechu života.

V současné době se připravuje premiéra vašeho nového oratoria. Na jaký námět je napsáno?

Oratorium zazní v rámci ekumenické bohoslužby na Nový rok v přímém televizním přenosu z Prahy. Přesný název zní Oratorium smíru, jde o smíření mezi lidmi, jednotlivými církvemi, člověka s tím, co je nad námi. První část „Kdybych lásku neměl“ je podle textu apoštola Pavla z 1. listu Korintským. Jde o prolog, který předznamenává vše další. Druhá část se jmenuje Halelu El, jde o 150. žalm „Chvalte Hospodina“, který tu jako jediný starozákonní text v oratoriu představuje východisko křesťanství. Zpívá se hebrejsky a česky. Třetí část Pater noster je v latině a češtině - to je obraz první církve. Dále jsem do oratoria zařadil také regionální vklad – vybral jsem pět myšlenek z cyrilometodějského Proglasu, které zazní ve staroslověnštině a poté v recitaci česky. Další část Sláva Tebje má pravoslavný základ, i když u nás nemá pravoslaví tak velký vliv, ale z hlediska historického sem patří. Zpívá se tu řecky a v takzvané církevní slovanštině, která připomíná ruštinu. Credo s akcentem na recitaci je věnováno protestantství a poslední část je znovu z listu apoštola Pavla Korintským. Tím se uzavírá kruh, který začíná a končí poselstvím o lásce. Tímto oratoriem chci připomenout, že pokud se lidé nedomluví, pak naše existence na této planetě postrádá smysl.

Projevuje se tento návrat k historickým tradicím také hudebně?

Ano, například žalm Halelu El je v tónové řadě, která odpovídá židovskému modu. V Pater noster sice necituji gregoriánský chorál, ale vycházím z jeho zákonitostí. V jeho české části jsem vytvořil lidový otčenáš právě jako kontrast k latinské části ovlivněné gregoriánským chorálem. V Proglasu jde o svobodnou imaginaci, v případě Slava Tebje se hodně držím melodičnosti východní, zejména řecké liturgie. Měl jsem k dispozici hodně pramenů, protože každou část jsem konzultoval s někým, kdo se v této oblasti orientuje jak po stránce duchovní, tak jazykové.

Mnoho let se věnujete také oblasti scénické hudby. Velmi úspěšné a dodnes uváděné je například představení Oráč a Smrt.

Hudba k této hře je původně napsána pro housle, klarinet, bicí a varhany. V prvních letech jsme vše hráli živě, ale později se nám nepodařilo skloubit dohromady termíny s herci Jitkou Molavcovou a Alfrédem Strejčkem, ale představení se stále hraje i bez nás. Text této hry je úžasný, řeší první a poslední věci člověka. Život sám je přece velmi pestrý a není to jen to, co slyšíme z reklamy – tedy že je všechno „super“. Hrne se na nás spousta informací – ale jsou skutečně potřebné? Podle mne je to jen informační smog. Kolem nás existuje i hudební smog a nemám na mysli jen zvukovou kulisu v restauracích a obchodech. Nedávno se mnou televize chtěla natočit pár zamyšlení o tichu, ale nenašli jsme místo, kde by bylo skutečné ticho. I v přírodě zahouká z dálky vlak, proletí letadlo, v lese se objeví terénní jezdec. A přitom ticho všichni k životu potřebujeme.

Vraťme se ještě k folklóru. Jak je to dnes podle vás s lidovou písní ve škole?

I když jsem kdysi uvažoval o tom, že bych časem mohl učit, osud mě zavál jinam. Když jsem se ptal profesora Roberta Smetany, který mě učil v Olomouci, jaký je rozdíl mezi lidovou písní a vážnou hudbou, odpověděl mi: „Rozdíl mezi dvouminutovou písní a Dvořákovým dílem Stabat mater je hodina.“ Nepřímo mi tak odpověděl na to, že v hudbě je nejdůležitější pravda. A lidová písnička, i když ne každá, v sobě takovou pravdu nese. Jsou lidové písně krásné, nádherné, a vedle toho i přihlouplé, jednoduché, bezobsažné, které vznikly jen pro kratochvíli. Ale zpět k vaší otázce – záleží na individualitě kantora. Když se lidová píseň citlivě a vkusně zařadí do osnov, je to dobře. Ale nadbytek lidových písní také není dobrý, protože vedle nich existuje řada dětských písní, mohou mít jinou stavbu a také přispívají k rozvoji dítěte a pomáhají mu objevovat trochu jiné melodicko-harmonické struktury. Lidová píseň má totiž své stereotypy, i když bych připomněl, že existují i složitější archaické písně modálního charakteru. Ty působí dnes velmi moderně. Záleží tedy na učiteli, jak dovede charakter písně postihnout a předat žákům

Vy sám jste vyrůstal obklopen lidovou hudbou.

Vrátím se ke dvěma hudebním liniím, které mě v životě provázejí. Zatím jsem mluvil o té první - školské, druhou stranou mince je kraj, ve kterém člověk vyrůstá a žije. Vyrostl jsem ve Starém Městě u Uherského Hradiště čili na Dolňácku, v kraji, kde byl folklór ještě hodně živý. V naší rodině se zpívalo a tato krajová linie se mi nesmazatelně vryla do hudebního myšlení. Někde mám zakódovány takové klapky, že v okamžiku, kdy bych měl udělat nějakou racionální kompoziční schválnost, hudební přirozenost ve mně mi to nedovolí. Proto také nepíšu hudbu, která by někoho provokovala. Jsem rád, když je vše harmonizující nejenom ve smyslu hudebním, ale i filozofickém.

Mluvili jsme už v souvislosti s lidovou písní o práci učitele - potkal jste v životě dobré kantory?

Základ je v rodině. Moje maminka zpívala krásně od rána do večera, mí starší sourozenci – bratr a dvě sestry – hráli na hudební nástroje a zpívali. A na učitele jsem měl štěstí. Na základní škole mě učila paní učitelka Nováková, která měla vždy na druhé straně tabule napsány písničky, které jsme každou přestávku zpívali. V LŠU jsem potkal dva výborné učitele. Do houslí jsem chodil k Petru Křivákovi a hudební nauku mě učil Jaroslav Čech. Působil tenkrát jako cimbalista Hradišťanu, hrál muziku provoněnou krajem, a vedle toho to byl vzdělaný kantor, který měl vystudovanou hudební vědu a viděl trochu dál, než je obvyklé. J. Čech nás vedl také ke kvalitnější interpretaci folklóru. Hrál jsem totiž souběžně v komorním orchestru, který vedl P. Křivák, a v dětské cimbálovce pod J. Čechem, což mohlo dohromady fungovat jen díky tomu, že byli oba tak vynikajícími odborníky. Na konzervatoři v Brně mě vedl pan profesor Tomášek a také Pavel Kyncl, na JAMU jsem studoval kompozici u Arnošta Parsche, velkým rádcem mi byl Alois Piňos a v duchovní hudbě mě vedl Zdeněk Pololáník. Také bych neměl zapomenout na Jaroslava Krčka, u kterého jsem se soukromě vzdělával ještě před studiem na JAMU. Fascinovalo mě, jakým způsobem pracuje s lidovou písní, je to člověk, který má velmi široký záběr a dokáže spojit nespojitelné.

Často s Hradišťanem hrajete v zahraničí. Jaký je pohled na českou hudbu ve světě?

Na toto téma často hovořím se svým bratrem, který od roku 1973 hraje ve filharmonii v Göteborgu. Tvrdí, že rčení „Čechy- konzervatoř Eropy“ už dávno neplatí. Nemyslím, že jsme na tom tak špatně. Ať přijedu ve světě kamkoli, snažím se zajít na místa, která jsou spojena s mezními okamžiky lidského života – zrozením a smrtí. Poštěstilo se mi, že jsem se mohl zúčastnit nejrůznějších obřadů. Nezapomenutelný pro mne byl pohřební obřad v Řecku nebo v Africe. Stejně tak nezapomenutelná, ale spíš v negativním smyslu, pro mne byla mše v Mexiku. To jsou příležitosti, kdy poznáte širokou základnu lidí – na jaké úrovni zpívají, jak se vyjadřují. Například pohřební písně v Africe – to byl úžasný zážitek. Zpěváci je nejen zpívali, ale při nich i tančili, a přitom měli slzy v očích. To jsou pro Středoevropana nesdělitelná poznání, o tom se ani nedá mluvit, to se musí prožít. Na základě těchto a jiných poznání a srovnání si dovolím tvrdit, že náš národ je velmi hudební. Samozřejmě, že mě mrzí, že dnes řada předmětů jako hudební či výtvarná výchova mizí z osnov a že se náš svět stává hodně technokratickým a pragmatickým. Lidský život není jen o číslech. Možná jsem romantik, ale přes to všechno věřím tomu, že dobrá věc nezahyne.

Časopis Talent - měsíčník pro učitele a příznivce ZUŠ, prosinec 2004, Autor: Jana Adámková