Pro mě byl prima člověkem a nejlepším vypravěčem. Moc ráda jsem s ním dělala články, protože i když mu zrovna nebylo dobře, vždycky, když jsme se začali bavit o folklóru, doslova se mu rozzářila šibalská očka a začal chrlit zážitky a vzpomínky. Hudbu miloval v jakékoli podobě. Při našich sedáncích nikdy nezapomněl připomenout Jarina Staňka, kterého si hrozně moc vážil a bral jako svého druhého „tatu“. Vzpomínal na známé i neznámé postavičky hradišťského hudebního a kulturního světa a mě ho bavilo poslouchat.

Nepocházel z muzikantské rodiny. Na to, že má talent, přišla až učitelka v mateřské školce, která to s nadšením sdělila otci. Ten vzal její tvrzení naprosto vážně a Luboška přihlásil na housle. První osminkové housličky mu koupil dědeček a tehdy začala jeho hudební kariéra.

Zbožňoval Jarina Staňka, který byl tehdejším vedoucím Hradišťanu. Díky němu a Jaroslavu Čechovi začal primášovat v první dětské cimbálovce a později, v šestnácti letech, přešel do dospělého Hradišťanu, kde hrál po boku Staňka až do jeho odchodu.

Na housle však nehrával jen ve folklóru. Do hudební školy chodil dva roky i na klarinet, takže se později měl čeho chytit a jako samouk zvládl i hru na saxofon, tenor, altku i baryton. Na zábavách pro něj nebyl problém improvizovat zpaměti třetí hlas. Před Hradišťanem i za svého působení v něm si zahrál v několika seskupeních na dechové nástroje. Zamiloval se do swingové muziky, která jej uchvátila tím, jak dovede zářit akordy. Působil v Hudbě mladých, kde ho Ruda Číž učil swingovat a rytmizovat. Zahrál si také jazz, folk, country a vyzkoušel i bigbít. Na vojně v Prešově byl dokonce u profesionální posádkové hudby, kde se za měsíc naučil troubit na estrumpetu, pak i na heligonku. V různých seskupeních působil většinou v období, kdy měl Hradišťan zákaz.

Když Jura Pavlica Hradišťan po revoluci zprofesionalizoval, Luboškovi nabídl druhé housle a on s radostí přijal. Tak v Hradišťanu celkově působil čtyřiačtyřicet let, než musel odejít ze zdravotních důvodů do muzikantského důchodu. Za svůj život procestoval skoro celý svět, od Japonska přes Mexiko, Jižní i Severní Ameriku až po Afriku a asijské země. Vrcholem zahraničních zájezdů byl Dijon, kde s muzikanty obdržel Zlatý náhrdelník Burgundských vévodů. Do poslední chvíle sledoval práci Hradišťanu a věnoval se ženě Margitě, rodině, kocourovi Zorovi a pěstování bonsaí. K Lubošovým láskám také patřilo umění všeho druhu, obzvláště obrazy, staré hudební nástroje a hodiny.

Pravda, v posledních dvou letech byl moc nemocný, problémy se daly čekat, ale nikdo si nic takového nechtěl připustit. Prošel si strastmi a bolestmi, které s sebou nemoc přinášela. Překonávat mu je pomáhala hudba a žena Margita, kterou měl moc rád a dělal, co ji na očích uviděl. Díky tomu, že měl rád legraci a recesi, před šesti lety se s ní na Silvestra tajně oženil, čímž leckomu vyrazil dech. Po zbytek života se pro něj stala nadějí a slunkem. „Naposledy jsem ho viděla opravdu šťastného a spokojeného před čtrnácti dny, když se na moje narozeniny sjela rodina. V Popůvkách (jak Popovice pro sebe nazvali), kde jsme si užívali stáří, jsme udělali živáň, povídali a oslavovali v zahrádce u ohně. Luboškovi zase svítila očička a bylo to krásné,“ tichým hlasem vypráví Margita Svatošová. „K narozeninám mě pozval na pár dní do Karlovy studánky, kde si strašně liboval, jak mu chutná ten zdravý horský vzduch. Přijeli jsme domů, cítil se slabý a pak už všechno nabralo špatný konec. Než jsem se nadála, už tady nebyl,“ vzlyká vdova.

Když spolu chodili na procházky, často se zastavovali na mařatickém hřbitově, Margita nikdy nevynechala hrob velkého numismatika a přítele Ulmana. „Nedávno jsem si všimla, že je vedle jeho hrobu vykotlaný strom a opuštěné místo bez rámu a nápisu. Možná to byl osud. Do toho místečka se zamilovali oba společně a Lubošek se vždycky smál, že až si pro něj zubatá jednou přijde, bude ležet ve společnosti hradišťských umělců. Z jedné strany Ulman, kousek dál Jarin Staněk, Vladislav Vaculka a další. Místo si tedy zamluvili a v žádném případě nepředpokládali, že ho budou tak brzo opravdu potřebovat. Takový je život. Věčně usměvavý Lubošek Svatoš nám bude hrát z nebe, kde se setká s kamarády a přáteli a rozjedou velký folklórní mejdan.