S Hradišťanem v Mongolsku 

V únoru 2002 se na letišti v Moskvě setkali dva konzulové České republiky v Mongolsku, bývalý a současný, a hovořili spolu o přípravě koncertů Hradišťanu v Mongolsku a Rusku. Když se řeč stočila na setkání Hradišťanu s mongolskými hudebníky a na koncert v nejstarším mongolském klášteře, došlo i na možnost uspořádat výstavu. Tak se stalo, že i mě s mými obrazy zapojili do programu loňských Dnů české kultury v Mongolsku.

Přes Moskvu a Novosibirsk jsem 1.června přiletěla do hlavního města Mongolska. Město bylo založeno v r. 1639 a poté putovalo s kočovníky. Až v roce 1778 se stalo stálým sídlem na svém dnešním místě. Celkem čtyřikrát bylo přejmenováno, a při založení Mongolské lidové republiky v roce 1924 dostalo jméno Ulánbátar - Rudý Hrdina.

Na letišti mne uvítal pan Piňos, český konzul, a odvezl mne do horkého Ulánbátaru. Projeli jsme městem plným prachu, zchátralých  paneláků a “neo‑sovětských” budov; všude kolem množství jurt (raději budu používat mongolské slovo ger, ruský výraz jurta tu prý nemají rádi), rozkopané ulice, hluk a davy, oslavující svátek dětí. Po rychlém obědě jsme s rodinou pana Piňose vyrazili do přírody, do místa jménem Bumbat. Po cestě jsme potkávali rodiny, které jako my odjely z města odpočinout si v přírodě. 

V Bumbatu jsme proběhli kolem několika gerů a hromad kamenů, vyběhli do kopečka, sedli si a těšili se z pohledu na širé modré nebe,  na skupiny jehličnatých stromů a na oblé kopce pokryté zeleným kobercem, které ještě před dvěma týdny byly ale sněhobílé. Vše vypadalo vlastně obyčejně, ale na mě začalo působit jakési kouzlo, jako bych byla vstoupila do kouzelné říše “Narnia” C. S. Lewise. Po dlouhém letu obvykle za pár hodin padnu únavou, ale tady jsem naopak nabývala nových sil a mysl jako by se zaostřovala. Každodenní starosti se vzdálily, a jako by ke mně začaly promlouvat zeleň, modř i svěží vzduch; jako hlas z dávno zapomenutých dob mého podvědomí.

Cestou zpět k autu jsem se zastavila na zvláštním místě: kruh z kamenů, ze stran zapíchnuté dva pružné mladé kmeny, jejich vrcholy spojené jako brána nad kruhem, a uprostřed hromada kamení, která napodobovala ovó, posvátné místo šamanů i buddhistů. Podle nápisu navštívil toto místo dne 15. července 1999 sám devátý bogdgegén. Tento vysoký lama, rozpoznaný převtělenec někdejších buddhistických vládců Mongolska, se narodil v Tibetu, v roce 1959 odešel s J. S. dalajlamou do Indie, a do Mongolska se poprvé dostal až po roce 1990, vždy však jen na krátkou návštěvu. Jako hlavu mongolských buddhistů ho dnes uznává jen část klášterů. V roce 1999 zanechal v Bumbatu své požehnání, vyryté na jednom z kamenů mongolsky, s anglickým překladem. Přibližný překlad do češtiny by mohl znít: "Kéž by požehnání dokonalosti setrvalo tam, kde znají posvátnou povinnost bez zlého úmyslu. Kéž by se toto požehnání nikdy nezmenšilo".

Z Bumbatu jsme jeli navštívit jednu izraelskou rodinu, která žije v Mongolsku už mnoho let. Uvítal nás rodinný přítel Hamid, původem z Íránu, a pochlubil se nám svými koňmi, hlavně hřebcem "Arslanem" (mongolsky “lev”). Vysvětlil, že tradičně je hřebec ochráncem stáda, a má tolik síly, že dokáže kopyty zlomit hřbet vlkovi. Aby se jeho síla uchovala, nesmí se příliš krotit a ani se na něm nesmí často jezdit, a zůstává proto napůl divoký a volný. Hamid, antropolog z americké univerzity, se snaží zaznamenat bohatý mongolský folklór dříve , jak to sám řekl: “než bude vymazán z povrchu světa McDonaldsovou kulturou”.

Další den, 2. června, jsme začali  instalovat mé obrazy v Mongolské národní galerii moderního umění. V prostorách, kde budou umístěny mé obrazy, se nachází i část stálé expozice. Na dlouhých provazech z vysokého stropu visí množství třmenů. Třmeny vypadají jako noty, a mně připadá, že slyším cval koní. Později si všimnu, že každý třmen je krásně ozdoben, a na visících provazech jsou uvázány různé uzly. V dávných dobách měl každý uzel svůj význam a provazy se posílaly jako dopisy. Exponát jako by překročil staletí, jako by mi chtěl doručit dlouhé psaní, které ale neumím přečíst. (Staré mongolské písmo se opravdu podobá visícím provazům s uzly. Dnes se ale v Mongolsku používá upravená azbuka.)

Třetího června navštěvuji Mongolský dětský palác. Alena, pracovnice českého velvyslanectví, která žije v Mongolsku už téměř 20 let, mi předtím prozrazuje, jaká mongolská kouzla ji tu stále drží: krajina a děti. Děti od 4 do 18 let se tulí kolem svých obrazů, a já se těším, že i mě okouzlí. Prošla jsem výstavu dětských výkresů na krásná témata: čistota vody ‑ zobrazená jako krásná žena odpočívající na zemi; hrdinové z dávné minulosti; pohádky; zvířata; život na venkově. Byla jsem uchvácena množstvím a výrazností barev, svérázností živé kompozice a nezkrocenou fantazií dětí.  Ve svém krátkém vystoupení jsem jim to i řekla. Jejich reakce mě ohromila: učitelé, rodiče i děti začali sundávat obrazy z paravánu a dávat mi je: a tak jsem dostala kočovníky z dob Čingischána, cestující s gery na kolech; osm barevných Čingischánových koní, kterých se nesmí nikdo dotknout, a jsou proto volní a šťastní; jednu celou pohádku se šedesáti ilustracemi; starce s dýmkou vystřihnutého z černého papíru ‑ výraz úcty sedmnáctiletého malíře k moudrosti starců.

Jeden učitel výtvarné výchovy mi věnoval brožuru o svém umění. Vysvětlil mi, že zobrazuje různé duchy. V brožurce byl obrázek: plamen na hřbetě letícího koně. Autor mi objasnil, že je to zobrazení ducha ohně, který zahřívá ger v zimě. (Mongolská zima trvá 9 měsíců a teplota klesá až na mínus 50°C.) Jelikož venkovské rodiny většinou nemají televizi, rádio ani telefon, shromažďují se kolem ohně, zpívají balady a vyprávějí si legendy a pohádky,. Podle šamanské víry je oheň v kamnech uprostřed geru posvátný. Chijmor (vítr‑kůň, windhorse) označuje vnitřní sílu. V Evropě bychom ji považovali za nadpřirozenou, ale Asiat takovou sílu považuje za normální. Příroda je pro Mongola posvátná, uctívá ji, čerpá z ní energii. Věří, že škodí-li přírodě, škodí i sám sobě. Význam plamene na hřbetě letícího koně je pro Mongola velmi hluboký, pro Evropana však jen těžko pochopitelný.

Další den ráno, 4. června, přiletěli muzikanti z Hradišťanu. Po dlouhém letu a krátkém odpočinku vyrazili s námi do galerie, nedlouho před začátkem vernisáže. Hudebníci vybalili v galerii cimbál a zhrozili se. Vzácný nástroj se během překládání na letištích vážně poškodil, a když ho postavili na zlámané nohy, hrozilo, že se na cimbalistu zřítí. Přesto bylo ale nutné dát během několika minut cimbál aspoň zhruba do pořádku, aby bylo možné zahájit vystoupení na vernisáži. Hned poté se ovšem stěhoval do dílny tvůrců mongolských nástrojů morin chúr, aby byl perfektně opraven na koncert, který se měl konat nazítří.

Po krátké promluvě byla zahájena výstava a dny české kultury. Hradišťan zazpíval a zahrál lidovou píseň Lásko milá lásko z alba Slunovrat. Mně vytryskly slzy, i pan Piňos byl hluboce dojat. Po mnoha potížích s opilými pracovníky galerie, po nepříjemném a nezodpovědném chování její ředitelky jsem pochopila, že v této krásné zemi pravidla, na která jsme zvyklí, prostě nefungují. K tomu, aby se panu Piňosovi podařilo zorganizovat takovou složitou akci, musel vynaložit hodně sil, a stálo ho to asi i hodně nervů.

Bujarou vernisáž natáčela televize, a mladá reportérka mě velice překvapila svými otázkami. Čekala jsem, že jako všichni novináři se mě bude vyptávat, kde jsem studovala, když maluji čínským štětcem a na obrazy píšu čínskou kaligrafii, a proč maluji krajiny i lidi i zvířata. Místo toho se hned strefila do jádra mého umění. Řekla: “Vy používáte velmi výrazné tahy štětcem. Co se jimi snažíte vyjádřit?” A její kolega dodal: “Co byste chtěla sdělit mongolskému národu?”

Po vernisáži mé výstavy jsem si prohlédla výstavu absolventů Mongolské akademie umění na horním patře galerie. Vyhnula jsem se obrazům z doby socialistického realismu a raději se zastavila před velmi zajímavými obrazy z kůže a překrásnými malbami mongolských krajin hemžícími se pestře oblečenými lidmi. Obrazy krajin visely jako čínské svitky, ale místo bledého hedvábí byly lemovány bohatě zdobenými barevnými kusy látky, podobné té, z jaké se šijí mongolské tradiční obleky dél.

Druhý den ráno se členové Hradišťanu setkali s hudebníky Mongolského státního orchestru lidových nástrojů (či lépe doslova Mongolského státního morinchúrového orchestru) ve velkém sále Mongolské státní filharmonie. Orchestr byl založen r. 1992, dnes v něm hraje 28 hudebníků ve věku od 25 do 35 let na nástroje morin chúr, jatga, jóčin, a další. Jóčin je mongolský cimbál a jatga dlouhý plochý hudební nástroj s třinácti strunami podobný citeře. Morin chúr se částečně podobá houslím, ale jeho tělo je hranaté, má dlouhý krk, dvě struny z koňských žíní, a na konci krku krásnou koňskou hlavu vyřezanou ze dřeva. O vzniku tohoto nástroje se vypráví mnoho bájí, ale každá z nich mluví o kouzelném koni, který zemřel, a z jeho kostí, kůže a žíní byl vyroben první morin chúr. Dnes se používají pouze pravé žíně, ale dříve se používaly i koňské kůže i kosti. Morin chúr je lidový nástroj, který nejen symbolizuje Mongolsko, ale pro Mongoly dodnes v sobě nese zvláštní kouzlo.

Morin chúrový orchestr zahrál skladbu Karafiát od Jiřího Pavlici, kterou už dříve secvičil, a pak hrál tradiční mongolskou hudbu: píseň o stepi, jako pomalý cval koní; píseň o přírodě, o zvycích. Poté Hradišťan zahrál Čulúnův Valčík (Čulún byl velmi slavný mongolský skladatel, v šedesátých letech absolvoval AMU v Praze, a jeho syn je nyní ředitelem hudební školy v Mongolsku.) Pak začal Jiří Pavlica improvizovat a ostatní muzikanti se přidali.

Jiří Pavlica má k moravské kultuře hlubokou úctu a porozumění, a proto může pochopit i ocenit odlišnou kulturu a čerpat nové nápady, novou inspiraci, aniž by ztratil sama sebe. Hudba moravských i mongolských hudebníků odráží typické rysy života, tradice, moudrost a duch svého národa; ty se v hudbě  uchovávají a předávají. Ve své tvorbě je vedoucí Hradišťanu hluboce a pevně zakořeněný v moravské lidové hudbě, je hrdý na kulturu své země. Moravskou hudbu obohacuje svými současnými skladbami i inspiracemi z historie a hrou na historické nástroje, jako jsou niněra, trumšajt či křivý roh.

Hradišťan předvedl ukázky všech těchto stylů. Morin chúrový orchestr odpověděl další typickou mongolskou skladbou: cval koní, dlouhé cestování kočovníků. Muzikanti z obou hudebních skupin naslouchali jeden druhému, usmívali se, navzájem okouzleni. Hudba se stala jazykem, kterým se dorozuměli. Jiří Pavlica naslouchal a ihned hrál, co slyšel; jeho prsty se rychle probíraly strunami. Pak začal poskakovat a sklánět hlavu k mongolským nástrojům, pozoroval, jak se na ně hraje, a radostně vykřikl, že chlapec má mozoly na prstech od morin chúru tak jako on sám pod čelistí od houslí. Chlapci z morin chúrového orchestru předvedli tři typy hrdelního zpěvu. Potom si hudebníci navzájem vyzkoušeli nástroje. Tyto dvě hodiny byly nejen jedinou přípravou společného nedělního koncertu, ale staly se i hlubokým duchovním setkáním. Při této vzácné příležitosti jsem se stala svědkem toho, jak hudba překročila časové, kulturní a jazykové hranice.

Po obědě probíhala ve velkém sále Ruského vědeckého a kulturního střediska zvuková zkouška na večerní koncert. Hradišťan se zde poprvé setkal s hudebníky skupiny Altain Orgil, s níž pak dvakrát vystoupil.  Po krátkém odpočinku se shromáždili posluchači a začal koncert. Hradišťan hrál lidovou i historickou hudbu a v jeho repertoáru nechyběla ani vlastní tvorba Jiřího Pavlici. V druhé polovině koncertu následovalo společné vystoupení Altain Orgilu s Hradišťanem. Pětičlenná skupina (v obsazení dva morin chúry, buben, cello, a dále něco podobného kamenům na provaze) se na pódiu nenuceně vmísila mezi hudebníky Hradišťanu, pokračovala několika vlastními kompozicemi, poté se vmísil opět Hradišťan a přišla zcela volná společná improvizace, zdařilá i dle živé reakce publika. Nepatrná potíž nastala pouze s jejím ukončením: na odpolední zkoušce bylo dohodnuto, že až bude čas končit, dá vedoucí Altain Orgilu mrknutím oka Jiřímu Pavlicovi znamení. Při koncertu ale vedoucímu oči nebyly vidět přes třásně zvláštního šamanského oblečení.

Tedy, skutečná světová premiéra: improvizace Hradišťanu s mongolskými hudebníky! I moravští muzikanti byli zjevně tímto koncertem uchváceni, protože s hraním a zpíváním pokračovali v hotelu až do rána !

Následující den ráno jsme se vydali na dlouhou cestu. Aby nás po cestě nepotkalo nic zlého, za Ulánbátarem jsme se zastavili u prvního ovó, všichni vyskočili z minibusu,  třikrát  ovó obešli, a mnozí si připili vodkou. Skleničku jsem odmítla, ale pan Piňos mi vysvětlil, že z ruky Mongola se nesmí nic odmítnout. Nemusím však jídlo nebo pití ani ochutnat, ale musím je přijmout, a pak je mohu zase odložit. Přijala jsem tedy skleničku vodky, cvrnkla jsem vodku třikrát do vzduchu a poprosila svého křesťanského Boha o šťastnou cestu. Vodka i ger jsou v šamanském pojetí posvátné. Tradiční mongolská společnost má mnoho složitých pravidel, týkajících se hlavně chování v geru. Nedodržování může nejen urazit hostitele, ale i rozzlobit duchy. Složité tradice a pravidla chování jsou nejen výrazem úcty k starším v rodině a ve společnosti, ale i způsobem uctívání duchů. Možná, že jsme se chovali až příliš neuctivě, protože nás k sobě domů do geru nikdo nepozval.

Nasedli jsme do minibusu a pokračovali v cestě. Mobilní telefony přestaly fungovat, zmizela auta, zmizelo vše, co připomíná naši civilizaci. Na cestě jsme strávili 16 hodin, většinou ve stepi neposkvrněné člověkem. Počasí bylo nádherné: po ranním dešti byl svěží vzduch, ochladilo se a usadil se prach. V minibusu jsme jeli poměrne pohodlně. Jinak monotónní nekonečnou krajinu měnilo dramatické zabarvení a osvětlení širého nebe; déšť se proměnil v kroupy, a pak vysvitlo slunce. Po cestě jsme viděli koně, velbloudy, psy, dravce, občas osamělý ger. Jakmile jsme zahlédli typickou siluetu klobouku a postavu v délu na koni, hned jsme vystoupili z auta, a jezdec nám obvykle rychle přiklusal naproti. Když však spatřil, že na něho míříme fotoaparáty, zase odjel. V poušti a stepi jsou pohostinství i pomoc samozřejmé i nezbytné, bez nich by Mongolové v krutých podmínkách nepřežili. 

V autě nám Alena vypráví, jak s manželem byli v stepi, kde vzdálenost mezi gery je až 100km, a potkali tam stařenku, která ztratila dvě ovce. (Kočovníci neznají ploty a často hledají ztracená zvířata.) Dlouho s ní bloudili, až konečně ovce našli. Šťastná a vděčná stařenka je hned pozvala k sobě domů oslavovat. Když přijeli k jejímu geru, viděli, že vlastní asi 2000 ovcí, a divili se, jak mohla vědět, že jí dvě chybějí !

Podobně jako první den v mongolské přírodě mi tu vše připadalo jaksi známé. Vybavila se mi náhle často čtená slova bible, známí hrdinové starého zákona, kteří také byli kočovníci a stěhovali se s velkými stády ovcí, velbloudů a skotu (Job 1.3); láska pastýře k ztracené ovci (Lukáš 15.4) a jehněti (Izaiáš 40.11), a step a nebe zase začaly ke mně promlouvat.

Cestou panenskou stepí nás pobavil zajímavý pohled. Jeli jsme kolem něčeho, co vypadalo jako kousky rozebraného kombajnu zapíchnuté v pravidelných vzdálenostech do země. Možná to v dobách výstavby socialismu ohraničovalo pole, dnes se však zdálo, jako by toto dílo moderního umění protestovalo proti nucenému obdělávání půdy.

Zastavili jsme se u malinké dřevěné buddhistické svatyně a brzy zase pokračovali v cestě. V noci jsme se octli ve městečku Chašát, o den dříve, než bylo plánováno. Omluvili jsme se panu starostovi za nečekanou návštěvu a chvíli obdivovali slavnostní dély dam a pánů vyšňořených na generální zkoušku souboru, který měl příštího dne vystupovat spolu s Hradišťanem. Zeptali jsme se i na další cestu k našemu táboru. Stále stejný řidič po mnohahodinové cestě neúnavně pokračoval v cestě. Náš průvodce při uctívání duchů vypil 3/4 lahve vodky, a asi se rozhodl, že bychom měli okusit opravdovou noční jízdu mongolskou stepí bez silnic. Minibus se vydal do tmy přes hrboly a s námi to házelo sem tam. Ve dvě hodiny po půlnoci jsme dorazili k našemu stepnímu jurtovému hotelu. Potlučeni a polomrtví jsme se vypotáceli ven, a vydali se po dvojicích ke svým pokojům. Otevřela jsem dveře: prostorný ger, uprostřed přívětivý oheň v kamnech, na stole termoska s horkou vodou, sněhobíle ustlaná postel. Padnu a spím.

Ráno jsme se vrátili do Chašátu, městečka se 4000 obyvateli. Uvítal nás pan starosta v šedém  obleku, kterým se odlišoval od zářících různobarevných hedvábných délů prostého lidu. Jiří Pavlica podle mongolského zvyku daroval starostovi obřadní modrou šálu chadak. Po krátké zvukové zkoušce byl oběd, který jsme zahájili mongolským slaným čajem s mlékem. Po obědě se muzikanti Hradišťanu shromáždili před školní budovou, na které se skvěl nápis v perfektní češtině: Srdečně Vás vítáme. Ať žije Hradišťan. Diváci se tísnili ve velikém půlkruhu. Na okraji stáli nebo seděli ve skupinách, muži a ženy zvlášť; některé děti vylezly na stromy, jiné seděly na koních. Mnozí byli oblečeni v krásných barevných délech, muži v kloboucích z padesátých let. Někteří mladí přišli i v džínách. Jiří Pavlica uvedl koncert slovy, že v kraji, odkud pochází, si dospělí váží svých tradic a předávají je mladým. Pak začal koncert. Ke konci zpívali místní zpěváci své tradiční písně. Koncert skončil Čulúnovým Valčíkem v podání Hradišťanu a v Mongolsku zjevně velmi populární moravskou lidovou písní Tancuj tancuj vykrúcaj. Když posluchači uslyšeli povědomé melodie, velmi radostně zajásali.

Po koncertu mne obklopily místní dívky a dvě z nich se mi lámanou angličtinou představily. Dověděla jsem se, že koncert probíhal před jejich školou, že jim je patnáct a žijí v gerech; zeptaly se mě, zda umím jezdit na koni a zda mám doma koně. Když získaly všechny důležité informace, vyfotografovaly se se mnou. Pak přiběhli mladí hoši také se se mnou vyfotografovat, a pak ještě děti, potom jejich rodiče...

Pozdní odpoledne jsme strávili u jezera Ögij núr. Po horkém prašném dnu bylo příjemné si zaplavat. Voda byla velmi studená, osvěžující a čistá. Potom jsem se posadila na kameny, kreslila a pozorovala proměny vody i nebe, pomalý západ slunce. Mezitím naši mongolští hostitelé položili do nádoby horké kameny, mrkev, brambory a skopové maso, nádobu zavřeli, položili na horké uhlíky, a čekali až bude večeře hotová. Večer bylo venku dost chladno. Až pozdě jsme se vrátili do našeho geru, kde příjemně hřála kamna.

Ráno foukal prudký vítr. Po snídani jsme jezdili na koních. Ke koni se může přistoupit pouze z levé strany. Naši hostitelé chtěli raději uchránit naši něžnou zadní část a půjčili nám kožená ruská sedla, která jsou širší a pohodlnější než mongolská dřevěná. Provázeli nás mladí kluci, kteří si občas zazpívali. Komunikace mezi pánem a jeho koněm probíhá nenápadně, intuitivně, díky jejich hlubokému vztahu. Mongolské děti jezdí dříve než se naučí chodit, a ti malí, klidní koně, na kterých se Čingischánovi potomci probojovali až do Evropy, jsou pýchou Mongolů dodnes. Udiveně jsem pozorovala, jak po naší jízdě chlapec na koni ještě s dalšími třemi koňmi mírně odklusali. Mám špatnou zkušenost s koňmi v Evropě, kde se kůň zpravidla chová jako jeho pán: je vzteklý a nafoukaný, a jakmile se někdo přiblíží, kousne, kopne a případně jezdce shodí.

Pak jsme jeli do kláštera Erdene Dzú ("Drahocenný Buddha"). Na vratech visely z kroužku dvě modré šály chadak. Po krátké zvukové zkoušce Hradišťan koncertoval spolu se skupinou Altain Orgil, a já s dětmi pana Piňose jsme si sedli opodál ke klášterní zdi a kreslili jsme. Kolem nás prošly desítky turistů, místní v krásně vybarvenych délech, několik mnichů v červených róbách. Děti zamířily rovnou k nám, obklopily nás a soustředěně pozorovaly, jak se snažíme kreslit, a nechápaly, že nám stojí v cestě. Zpěv Hradišťanu a bručivé brumlání hrdelního zpěvu skupiny Altain Orgil k nám donášel silný vítr. Promrzlí, s červenými obličeji, jsme se šli schovat. Obličej odřený silným větrem s pískem mě pálil ještě druhý den. 

Po koncertu jsme se prošli muzeem a poslouchali vyprávění průvodce. Erdene Dzú Chíd, první buddhistický klášter v Mongolsku, založil v roce 1586 Abatai Chán, ale stavba byla dokončena až po 300 letech. Prostranství, na kterém stával klášter, je vymezeno monumentální zdí se 108 stúpami. Ve vrcholném období mongolského buddhismu v 18. století stálo v klášteře 64 svatyní a 300 gerů, v nichž bydlelo 1000 mnichů. V době stalinských represí byl klášter zpustošen, zůstaly jenom tři pobořené svatyně. Většina mnichů byla zavražděna nebo zahynuli na Sibiři, a s nimi zmizely nejen buddhistické tradice a učení, ale i tradiční medicína. Klášter byl znovu otevřen v roce 1965, ale jen jako muzeum. Teprve po roce 1990 Erdene Dzú začal fungovat zase jako klášter. Prošli jsme 3 chrámy (muzea), ve stylu čínské architektury s barevnými malbami na zdech uvnitř vysvětlujícími dějiny tibetského buddhismu; s obrazy a sochami buddhů, přeplněné obřadními předměty. Nejvíce mě zaujala maska k tantrickému rituálnímu tanci cam. Před komunistickou érou v těchto dramatech vystupovalo 108 mnichů v maskách. V době materialistického komunismu byl však cam zakázán a téměř všechny masky byly zničeny. Zde je vystavená pestře vybarvená maska s pěti lebkami, symbolizujícími hněv, lakotu, závist, nevědomost a korupci. 

Všude visely barevné šály chadak. Každá barva v šamanské tradici má svůj význam: modrá ‑ nebe, prostor, osvícení; bílá ‑ mateřské mléko, čistotu; zelená ‑ zemi, věčný, kvetoucí život; červená ‑ oheň, radost; žlutá ‑ východ slunce, lásku. Pro Mongola je posvátné vše, co ho obklopuje; vše, co používá i vidí kolem, je součástí jak všedního, tak duchovního světa. Každodenní život a duchovní svět nejsou odděleny, ale prolínají se a splývají v jedno. Posvátné jsou bezhraničné modré nebe, rozkvetlá zelená step i oheň v geru. Pomoci barevných šál chadak a jejich hlubokého významu projevují úctu živým, mrtvým, i duchům kolem.

U východu z kláštera stojí chrám Lavrin Süm, ve stylu tibetské architektury . Každé ráno dva mladí mniši stojí nahoře v dřevěné věži a svolávají k obřadu foukáním do veliké mušle.

Byl podvečer. Vítr  utichl. Vyšli jsme z kláštera a přišli k veliké kamenné želvě, která nesla dříve na zádech velikou kamennou desku s nápisem. Želva je to jediné, co zůstalo z Čingischánova hlavního města Karakorum, založeného v roce 1220. Kamenné stavby se začaly stavět až po smrti Čingischána za vlády jeho syna Ögedei Chána. Město sloužilo jako mongolské ekonomické, kulturní, a politické centrum jenom 40 let, než jej Kublaj Chán přemístil do Chánbalygu (dnešní Peking). Kublaj Chán (1216‑1294), Čingischánův vnuk, si podrobil celou Čínu, čímž skončila dynastie Sung (960‑1279), a stal se prvním císařem dynastie Jüan (1260‑1368). Když se stal Peking hlavním městem, nastal úpadek mongolské řiše. Město Karakorum bylo opuštěno, a pak v roce 1388 zničeno mstivými čínskými vojsky. Z trosek města byl později postaven klášter Erdene Dzú.

Město Karakorum leželo na křižovatce obchodních cest, obehnáno zdí se čtyřmi branami. U každé brány byl trh: u východní se prodávalo zrní; u západní kozy; u jižní voli a vozy; a u severní koně. Ve městě bylo přítomno současně 12 různých náboženství, stavěly se mešity, buddhistické kláštery i nestoriánské křesťanské kostely (manželka Ögedeje a matka Kublaje byla nestoriánského vyznání). Ögedejův Tümen Amgalan, Palác pozemského klidu, v severozápadní části města, byl postaven r. 1235. Palác měl stěny zdobené malbami, zelenou kachlovou vyhřívanou podlahu, čínskou střechu se zelenými a žlutými taškami, a v jeho velkém sále byli přijímáni velvyslanci. Atrakcí města byla fontána postavená podle návrhu francouzského klenotníka a sochaře, ze které tryskaly 4 druhy oblíbených nápojů.

V klidu u kamenné želvy jsem se dívala na bílé zdi Erdene Dzú, na širou zelenou step s oblými kopci, na městečko Charchorin. Stála jsem a vybavovala si město postavené na začátku rozkvětu mongolské říše, která se kdysi prostírala od Koreje až k Maďarsku, a na jihu až k Vietnamu. Město Karakorum bylo velikou mezinárodní metropolí. Čtyři kamenné želvy byly jeho ochránci. A tato kamenná želva dodnes uchovává paměť o majestátu zmizelého města. 

Vrátili jsme se do našeho tábora. Je to náš poslední večer před návratem do Ulánbátaru. Čeká nás slavnostní večeře se starostou Charchorinu i se skupinou Altain Orgil ve velikém geru, kde jsme každé ráno snídali. Před večeří jsem si přečetla informaci o turistickém táboře, kde jsme bydleli: V jurtovém táboře se může ubytovat až 160 osob, a restaurace může obsloužit 108 hostů. Je vzdálen 11 kilometrů od Charchorinu a 386 km od Ulánbátaru.

Během večeře jsem si sedla vedle cellisty skupiny Altain Orgil. Mladík s velmi mladým obličejem a dlouhými odbarvenými vlasy, který na koncertech vystupuje v ovčí kůži, si mne velmi nedůvěřivě prohlédl a zeptal se, jestli jsem novinářka. Vysvětlila jsem, že jsem malířka a snažím se zobrazit osobní prožívání událostí své země a že bych chtěla více porozumět jejich hudbě. Hudebník se usmál a začal vyprávět: Altain Orgil (= vrchol Altaje), pětičlenná skupina založena před sedmi lety se snaží napodobovat starodávnou šamanskou hudbu i dávné tradiční oblečení. Hrdelní zpěv je lidové umění, kterým se lidé od pradávna snažili komunikovat se svými předky a s přírodou, a proto napodobovali zvuk ptáků, řek, větru, hor  a pod. Dle šamanské víry má všechno na světě duchovní podstatu: malé kamínky, modré nebe, země, hory, veškerá příroda. Lidé se převtělují ve zvířata. Skupina se snaží pokračovat v těchto tradicích: uctívat duchy, a spojit se se zemí ‑ matkou, tak jako se dítě vrací ke své matce. Zatím prý neznají šamany, ale za dva dny se zúčastní festivalu současné hudby Hřmící kopyta, kde prý budou vystupovati i šamani.

Po večeři se hudebníci z Hradišťanu chopili nástrojů a členové Altain Orgilu se přidali se svými morin chúry. Hradišťan se rozehrál, a mně se najednou chtělo tančit. Alena poprosila Ojunbata,, mongolského řidiče české ambasády, aby si se mnou zatančil ‑ moc jsem si užila! Alena mi potom řekla, že jsem tančila s bývalým legendárním sólistou mongolského baletu, který od šesti let studoval baletní školu v Leningradu.

Nálada v našem velkém geru ‑ restauraci byla velmi veselá, a i místní pastýř se chtěl zapojit do zábavy. Přinesl svůj morin chúr (s koňskou hlavou zelené a červené barvy a modrou šálou chadak kolem krku nástroje), a zazpíval píseň ‑ chválu krajiny; a potom hrál na jatgu a zpíval. Brumlání hrdelního zpěvu se střídalo se zpěvy o Čingischánovi. 

Titul Čingischán znamená panovník vesmíru. Temüdžin (1162‑1227), kterého si mongolská knížata zvolila za Čingischána, vyjadřuje pro Evropana symbol nejhoršího barbarství, kdežto pro Mongola je mocným symbolem míru, spravedlnosti a pořádku, který byl schopen sjednotit mezi sebou válčící mongolské kmeny a vytvořit říši, která se postupně  stala největší v dějinách světa. Od jeho smrti uplynulo 700 let a komunisté se snažili vymazat Čingischána z paměti mongolského lidu. Musel se uctívat Lenin. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 a zastavení sovětských dotací nastala v Mongolsku ekonomická krize. Pro mongolský lid Čingischán se znovu stává symbolem síly a naděje.

Celý večer jsme pili vodku Čingischán, zpívalo se a hrálo a bylo nám dobře.

Příští den naše sedmnáctičlenná skupina naplnila české letadlo L410 vyrobené v továrně LET Kunovice nedaleko Uherského Hradiště. K řízení se posadili jeden český a jeden mongolský pilot, a za hodinu a půl jsme byli zpět v Ulánbátaru.

Večer se konal koncert Hradišťanu se státním morin chúrovým orchestrem v sále Mongolské státní filharmonie. Před koncertem mi jedna mladá mongolská výtvarnice darovala dva obrázky: jeden zachycuje tenkými tahy čínským štětcem obrys Čingischána na koni, a na druhém je jeho jméno napsané starou mongolskou kaligrafii, na níž konec jména napodobuje luk a šíp. Členové morin chúrového orchestru slavnostně vystoupili v nádherných žlutých krojích a čepicích a hráli skladby  současných mongolských skladatelů Džancannorova, Čulúna a Šarava. Opět zněl hrdelní zpěv a hudba jako cval stád mongolských koní přes širou step. Mladá výtvarnice mě najednou vzala za ruku a silně ji stiskla - i ona měla z hudby silný zážitek..

Večeřeli jsme v hospodě The Old Czech Restaurant, v níž nám hostitel - česky hovořící Mongol - připravil veliké porce českého jídla. Naši mongolští hostitelé nám zazpívali mongolské lidové písně a mladí mongolští kluci od sousedních stolů se přidali. Pokračovali ještě i dlouho potom, co se u našeho stolu už dávno nezpívalo, jen povídalo. Hlavní hostitel, zastupující předseda Asociace absolventů českých a slovenských škol, nás srdečně uvítal perfektní češtinou. Vysvětlil, že v asociaci se sdružují bývalí studenti českých a slovenských univerzit, a že z dvou a půl miliónů obyvatel Mongolska jich umí česky deset tisíc. I my jsme se setkali s mnohými Mongoly mluvícími perfektní češtinou.

Je poslední den před odjezdem. Zabalila jsem obrazy, muzikanti z Hradišťanu koupili dárky a krátce vystoupili na festivalu Hřmící kopyta. 

Následující ráno odlétáme z Ulánbátaru, já do Prahy, Hradišťan ovšem jen do Moskvy, kde bude mít další tři koncerty. V letadle do Moskvy jsem seděla vedle podnikatele a majitele letadla L410, které nás dopravilo z jurtového hotelu v Charchorinu do Ulánbátaru Vyprávěl, že mongolská step a pohostinní kočovníci ho tak okouzlili, že jeho názor na život i na podnikání se úplně změnil.

Díky tradičním zákonům kočovníků zde člověk a příroda žijí v harmonii po více než 1000 let. Člověk při setkání s nezkaženou přírodou může prožít očištění od poskvrnění naší civilizací, a najít klid a harmonii duše. Možná, že i potomci mongolských vojsk zanechali v Evropě stopy své civilizace, a proto nám připadá tak blízká.

Nataša Suttá (pražská malířka), Slovácké noviny 10.,15.,17.ledna 2003

[Zpět]