Kytice: Absolutní vrchol v hudebním životě Černého
LITOMYŠL - Bravo! Znělo hledištěm po uvedení Janáčkova baletu Rákoš Rákoczy a Martinů Kytice. Sobotní světovou premiéru nastudovali na objednávku 49. ročníku Smetanovy Litomyšle tanečníci Hradišťanu se sborem brněnského Národního divadla a zlínskými filharmoniky pod taktovkou Romana Válka.
„Pro mě byl sobotní večer absolutní vrchol a patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem zažil nejen na Smetanově Litomyšli, ale vůbec ve svém hudebním životě,“ pochválil hudební publicista Jiří Černý premiéru Kytice v originálním tanečním pojetí Ladislavy Košíkové. Populární publicista si nenechal ujít odpolední pořad Zápas s andělem, nazvaný podle kompozice Sylvy Borodové, kde recitoval Seifertovy verše herec Otakar Brousek.
Dojem z večerního představení Kytice pod širým nebem nezkazil ani krátkodobý výpadek elektrického proudu, který organizátoři odstranili o přestávce. Diváci se přesto stali podle ředitele Smetanovy Litomyšle Jana Pikny svědky díla, jehož provedení se zapíše do hudebních dějin. Inscenace choreografky naprosto vyrazila Jiřímu Černému dech: „Těším se, až Kytici uvidím znova.“ Není bez zajímavosti, že tanečníci z Hradišťanu jsou většinou vysokoškoláci, kteří se sjíždějí na zkoušky Hradišťanu o víkendu. „Je tady úžasné zázemí a atmosféra,“ říká student báňské univerzity a tanečník Slávek Rosůlek. Na litomyšlském nádvoří zkoušeli tu hned po skončení pátečního galakoncertu Evy Urbanové.
Magdalena Navrátilová, Pardubický deník 18.6.2007

nahoru

Zasloužený ohlas sklidil v sobotu na festivalu Smetanova Litomyšl velký vokálně-instrumentální projekt, využívající díla Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka.
Vizuální scénické ztvárnění kantáty Kytice od Martinů v tanečním zpracování slováckého Hradišťanu bylo iniciativou a vlastní produkcí festivalu. Choreografka souboru Ladislava Košíková se ujala vyjádření hudby a námětu - silně ovlivněných lidovou kulturou - způsobem, který si zaslouží být nazván geniálním.
Košíková přečetla partituru s velkým vcítěním po stránce rytmické i obsahové, své tanečníky vedla na pomezí moderního tance, pantomimy a folkloru a dobrala se jedinečné poetiky a dějovosti, aniž by příběhy balad obyčejně ilustrovala a aniž by použila jediný lidový kroj.
Plnohodnotným pomocníkem jí byly abstraktní videosekvence tvořící na plátně za jevištěm svým vlastním rytmem proměn obrazců a svými naznačenými významy kontrapunkt k tanci a hudbě. Na scéně byl zapojen i sbor a sólisté.
Působivé byly příběhy Sestra travička a Milá nad rodinu, invenční bylo zpracování volání pasaček i předehry, selanky a intrády, kouzelně líbezně se podařila Koleda - apokryf o Adamovi a Evě se zapojením dětského sboru. Člověk a Smrt, klíčový díl kantáty o pomíjivosti pozemského života, pak přesně zapůsobil jako dramatická moralitka, neuchylující se k hrůzné hororovitosti a neopouštějící mantinely věcnosti lidového umění. Světla, tanec, videoart a hudba a zpěv i ticho tu vytvořily úžasnou jednotu a povýšily už tak působivou skladbu do sfér nadčasového umění.
První polovinu večera tvořila starší a známá, podobně koncipovaná fantazie Ladislavy Košíkové na tance, z nichž Leoš Janáček sestavil balet Rákoš Rákoczy.
Festival tímto programem potvrdil, že se jeho dramaturgii daří nacházet spojení umělecké náročnosti a nevšednosti s diváckou přístupností a atraktivností. Právě tím, ve spojení s geniem loci, je litomyšlská přehlídka na mapě českých festivalů zajímavá.
Petr Veber, Hospodářské noviny 18. 6. 2007, (autor je hudební kritik, zpravodaj ČTK)
nahoru

Blízko zázraku
...Poprvé v životě jsem zažil, že Bohuslav Martinů (scénické provedení Kytice) zastínil v mých očích Leoše Janáčka (úprava baletu Rákoš Rákoczy). Ano, srovnávat mladého Janáčka a zralého Martinů dost dobře nelze, ale v hudbě i zpěvech Kytice jde o tolik podob lásky a smrti, prostoty a posvátnosti – a všechny se rozžily ve strohém a nerutinním podání moravských interpretů v čele s mladými tanečníky Hradišťanu a jejich choreografky Ladislavy Košíkové. Když obrovské odezvě u chápavého publika nezabránil ani výpadek elektrického proudu a dlouhá pauza, cítil jsem, že jsme společně blízko zázraku...
Jiří Černý, Hospodářské noviny - 19. 6. 2007
nahoru

Litomyšlské hudební slavnosti začaly impozantně, Kytice jako skutečný programový skvost

S velkým zájmem u široké veřejnosti se setkala při předprodeji folklorem inspirovaná díla klasiků české hudby dvacátého století Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů v tanečním ztvárnění známého slováckého souboru Hradišťan (16. 6.).

Zatímco však taneční fantazie na Janáčkův balet Rákoš Rákoczy, sestavený z lidových tanců, choreografka Ladislava Košíková pojala nepříliš invenčně, místy poněkud staticky, ba až formalisticky, naopak na objednávku festivalu Smetanova Litomyšl obdobně vizualizovaná Martinů kantáta Kytice bude nepochybně patřit k vrcholům možná nejen tohoto ročníku smetanovské přehlídky.

Skladatel svůj cyklus skladeb pro sóla, smíšený a dětský sbor a orchestr na lidové texty komponoval jako moderní ohlas na lidové balady a písně, což režisérka Alena Vaňáková pojala v dokonale sevřeném celku, citlivě reagujícím na tematiku jednotlivých částí. Umělecky pojatá apoteóza života ve vazbě i na okamžiky smrti nevyznívala ani jednostranně oslavně či naopak chmurně, spíše s dokonale procítěnou moudrostí. Vaňáková - řečeno v duchu výtvarném - se tentokrát neinspirovala květnatým vybarvením typu tvorby národních umělců Karla Svolinského či Jana Zrzavého (s jejichž mistrovstvím bývá tento hudební klenot Martinů logicky spojován), ale spíše celek pojala v psychologicky emocionálně vypointovanmé rovině prezentované například Bohuslavem Reynkem. Ale prvky subjektivistického mystického sentimentu, byť rovněž přítomné, vůbec nepřevažovaly. Například ve vánoční pastorele Šel jest Pán Bůh svoji vizi zakončila optimističtěji, než bychom mohli očekávat.

Dokonale vyprofilovaná choreografie Ladislavy Košíkové, prostorově místy navazující na světem uznávané mistrovství Jiřího Kyliána (např. v části Člověk a smrt) jen podtrhuje ojedinělost projektu světové premiéry scénického uvedení díla, patřícího ke klenotům tvorby 20. století. Hudba Kytice je prostá i hluboká zároveň, hovoří o lásce a smrti, o příbězích minulých i budoucích, o lidském údělu, to vše jsme se snažili ztvárnit, zamyslela se choreografka.

Za pozornost stojí nejen celkové prostorové uchopení, ale i minuciózní a s duchem hudby dokonale stmelené cítění pohybových miniatur, zejména práce rukou jednotlivých tanečníků. Zde se totiž ojedinělým způsobem prolíná baletní rovina s kreacemi tanečně pohybovými v nápaditě řešených nuancích ve stále se proměňujících vizuálních rozdílnostech (předchozí Janáčkova úprava bohužel tuto niternou prožitkovost namnoze postrádala).

Vaňáková ve spolupráci s choreografkou Košíkovou rovněž mistrovsky využila zadní projekce, jež častým střídáním reálných obrazů s vizemi pojímanými abstraktně symbolicky vytvářela samostatnou složku, téměř v duchu radokovské subtilně cítěné poetiky. Právě tady se na zadní projekci nejvíce uplatňovaly reminiscence zmíněné reynkovské vizualizace, které však například v proměnných náznakových obrazcích (stylizace rostlin?) připomínaly i jemnokresbu, kterou například doprovodil bibliofilské tisky Společnosti Bohuslava Martinů v době jejího největšího rozkvětu, tedy před rokem 1989, přední současný malíř Jaroslav Šerých - jde o motiv lněných stébel jako symbolu Českomoravské vysočiny, z níž Martinů vzešel.

Důležitým momentem v celé scénické kompozici se stalo i využití ticha - právě jeho přítomnost podtrhla emotivnost celého vyznění, jeho naléhavost a intenzitu. Kromě připomenutého navázání na vliv Alfréda Radoka bychom snad mohli ještě připomenout také modernost vnímání, jak ji kdysi v operním světě postuloval Walter Felsenstein. Tvůrkyně litomyšlské podoby ovšem nejenže nikoho z uvedených nekopírovaly, ale postupovaly svou osobitostí a symbiózou více výrazových elementů k novému syntetickému zpodobení hudby. Napomohlo tomu i adekvátní kostýmování Evy Jiřikovské stejně jako propracovaný světelný design či další realizační prvky.

Světová premiéra scénické verze oblíbeného posluchačského titulu jen podtrhla podmanivost hudební složky. Podle bezprostředních reakcí i u nejmladších vrstev přítomného publika dojem z tohoto ojedinělého projektu byl mimořádný - někteří přítomní, i ti nejmladší, dokonce místy zaplakali! Potlesk logicky nebral konce - zasloužili se o to nejen dokonale připravení sólisté (například skvěle znělý basista Adam Plachetka), ale i dokonale připravený a pohybově neobyčejně sugestivní sbor ostravského Národního divadla moravskoslezského, perfektně připravené děti z moravského prostředí (například z Holešova), v neposlední řadě ovšem i zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů pod profesionálně dokonale disponovaným vedením dirigenta Romana Válka. Ten dokonce neodklepal ani ve chvíli, kdy v orchestřišti vzhledem k nečekané technické závadě zhasly lampičky a hráči své party bez zřetelných problémů na naprosto profesionální úrovni odehráli takřka zpaměti za šera okolního náhradního osvětlení. To by jistě mnohé jiné orchestry odmítly...

Festivalový podtitul ...ve světě dětí se i zde neminul cíle. Zajistit však přítomnost účinkujících souborů z Holešova, Ostravy, Uherského Hradiště a Zlína samozřejmě nebylo jednoduché. Pro organizátory Smetanovy Litomyšle bylo toto divácky vskutku ojedinělé představení podle vyjádření uměleckého ředitele Vojtěcha Stříteského producentsky dokonce náročnější než letošní operní inscenace. Letošní Smetanova Litomyšl tedy hned ve svém úvodu nabídla zřetelné a nesporné, možno říci nadčasové trumfy. Díky nim festival dosahuje ojedinělých parametrů, srovnatelných i v rámci mezinárodní konkurence.

23. června 2007, Tomáš HEJZLAR, Haló noviny

[odkazy, nahoru, Hradišťan]