Naděje a vzpomínky
novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře
někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového
Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny...
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného...